Jednou zrána
když šel jsem vlnky pohladit
potkal jsem vílu
modrá očka smutná
vlásky jako měsíční nit

Pohlédla na mě
snad i zamávat chtěla
pak však mámení
a vlnka zašuměla

Smutný úsměv
až u srdce zabolelo
tiché prosím
to moře zaplakalo
a byla pryč

Do vln jsem poklekl
pod bělostnou skálu
a hlavu sklonil
slzy své
v bílou pěnu
něžnou a krásnou
bolestí ronil

Nebe se zatáhlo
pán moře se zlobí
na vílu, na mě
na všechny z nás

Co dělat
doufat že odpustí?

Dnes bárku svou vezmu
a perly nalovím
pro lásku malé víly
pro ticho hlubin
pro sladký zpěv moře

Vrátím
se tam
kde je mé srdce