Několik slov úvodem

Toto dílko vzniklo již téměř před dvěma desetiletími a část jej stále dlí v podobě manuskriptu v zásuvce mého psacího stolu. Jeho styl a forma jsou značně prvoplánové, neohrabané a poplatné mému období okouzlení fantasy literaturou. Nejsem již schopný po tolika letech pokračovat bez kompletního přepsání na což nemám dostatek času a zřejmě by ani vynaložené úsilí nebylo adekvátní dosažitelnému výsledku, buďte tedy milosrdní :).

Váš Poetický básník

Nemožno je spočítat, kolik životů stála tato válka, nemožno vyčíslit nezměrné utrpení národů do těchto hrůz vtažených, nemožno spočíst hrdinství i zrady, vítězství i porážky. Oceány krve byly ředěny miliony slz, na prach spálená zem sténala a naříkala a hladově pila krev, krev bojovníků, krev dětí, krev starců, žen, krev nenarozených. Mrtvoly byly rozesety kam jen lidské oko dohlédlo. Kosti ohlodávaly odporné příšery, ty pokroucené kreatury druhdy krásných a elegantních tvorů, nyní zkřivených a znetvořených obludným zásahem osudu, který změnil běh světa. Křik umírajících a mlaskání mrchožroutů se neslo šírým krajem a umocňovalo tak děsivou hrůznost tohoto pohledu. V tomto panoptiku hrůzy, v tomto pokřiveném obrazu zvráceného a zničeného světa, obrazu tak odporném, že nejčernější noční můra je jen dětskou pohádkou, obrazu, ze kterého kape krev a vylézají červi, v tomto předobraze konce světa, kdy smrt je jediným vykoupením a život je prokletím pro ty, kdo jej musí žít, kde není víry, stalo se něco, co nikdo nečekal. Vpravdě tam, kde byla zem považována za mrtvou pustinu, kde přebývají pouze démoni a smrt, objevil se jako květ růže, malý národ.
Nikdo nevěděl, odkud přišli, ani jaké poznání a jaká síla jim umožnila přežít v té smrtonosné pustině, ale stalo se tak. Jejich vůdcem byl muž. Ti kdož jej poprvé uzřeli, podivovali se, jak někdo tak mladý, může vést národ zkušených bojovníků. Však jen do toho okamžiku, než uzřeli jeho oči, ty dva zelené kousky světla, které dokázalo mrazit a v další chvilce bylo jako hřejivé slunce, aby se v zápětí rozhořelo mocným plamenem, jehož jasu jen málokdo odolal a snesl tento pohled. Avšak ten, kdo takovýto pohled vydržel, stal se hodným nahlédnout do mocné studnice poznání, studnice tak hluboké, že i nejstarší mužové západních kmenů mají z této studnice jen coby vědrem nabral, ba i věhlasní mágové, tolik vychvalovaní a cenění pro vědomosti a poznání se s ní nemohou měřit. Však původ tohoto muže, jakkoli již tak dosti záhadný, sám jeho lid nedokázal vypovědět. Nikdo nevěděl, kdy a odkud přišel, k jakému národu patří či jak je stár. Někteří tvrdili, že patřil k národu Prastarých, kteří ovládli mocné poznání a přivlastnily si kouzlo nesmrtelnosti, jiní zas, že přišel z východu, z mocné říše zla, Draghu, jako vyvrženec, který ztracen v touze po poznání musel odejít. Pravdu však znal pouze on sám, a nikdy ji nikomu nezjevil.
On přivedl svůj lid přes Pláně temnot a Šeptající hory až do země Gorthland, kde se hodlali usadit. Tato zem, válkou ještě příliš nedotčená, se rozkládá na západ od Močálu duší, jako rozlehlé údolí mezi Šeptajícími horami a Zelenou pahorkatinou, ze západu ohraničené neprostupnými lesy, které se táhnou míle na západ, snad až k moři. Napříč celým údolím protéká říčka Stříbérka, která je také jediným spojením údolí se světem, krom staré cesty přes Modrý les a těch několika úzkých stezek přes Šeptající hory, které však již nyní nikdo dlouhé roky nepoužívá. Místních obyvatel je díky neustálým bojům na Pláních temnot již poskrovnu, a tak, i kdyby chtěli, nedokázali by tomu zabránit. Proto se směsicí zvědavosti a strachu pohlíželi na nové příchozí, jako napůl démony z jiných časů, napůl ochránce před zlem. Vládcem tohoto kraje je stařičký král Orthard, přebývající v pevnosti, kterou vystavěli jeho předkové v dávných dobách rozkvětu světa na ostrohu nad řekou. A právě sem byl přiveden vůdce příchozích i se staršími svého lidu.

Král, v obavách, povolal poselstvo před trůn a tázal se jich: „Proč jste přišli do mé země, Vy jež nikdo nepozval, a co zde zamýšlíte.“ Ten , jenž byl zván jejich vůdcem, upřel na krále svůj pohled. Po několik okamžiků, které následovaly, bylo v síni úplné ticho. Pak promluvil. Jeho klidný, lehce zastřený hlas, naplnil celou prostoru až s neuvěřitelnou intenzitou překrásnou směsicí jemně modulovaných tónů, které snad ani nebyly řečí, ale něčím vyšším, něčím jako hudbou světů, něčím co samo o sobě bylo hodno poslouchání, i kdyby slova byla jen prázdným listem papíru hnaným větrem. „Nuže tedy poslyš králi. Mé jméno je Gabriel a jsem z vyšší vůle vůdcem mého národa. Přišli jsme do tvé země, abychom uprchli před mocnou silou rytířů Temnoty, která nás vypudila z míst, jenž obývali naši předkové již po staletí. Věz však, že přicházíme v míru, a v míru se chceme usadit v této zemi, pokud nám to dovolíš. Výměnou ti nabízíme paže svých zkušených bojovníků jako pomoc při ochraně tvé země, schopnosti našich léčitelů, jejichž umění předčí vše, co jsi kdy v západních zemích mohl poznat, a nakonec pak nemenší měrou radu a pomoc v boji se služebníky zla, které známe lépe, než kdokoli jiný, neboť s nimi válčíme již po mnoho generací.“ Když domluvil, sejmul z krále svůj pohled a zanechal jej přemýšlení. Král již hodnou dobu seděl ztracen v myšlenkách, s pohledem upřeným do dáli, když do síně kdosi vstoupil. Byla to žena. Pohybovala se ladně jako laň, s takovou lehkostí, jako by byla spíš motýl, než lidská bytost. Rusé vlasy jí volně splývaly na záda a lehce se při chůzi vlnily. Byla oblečena celá v bílém bez ozdob, pouze nad čelem spočíval na stříbrné stužce zelený smaragd. Nepromluvila. Když spatřila podivné poselstvo, pouze se na okamžik zastavila aby si jej prohlédla. Gabriel, přestože byl obrácen směrem ke králi, svým jemným cvičeným sluchem zachytil tichou ozvěnu něčích kroků a mírně se otočil, aby si příchozího prohlédl. Pak ji spatřil, jak si zkoumavě prohlíží jednoho po druhém, až její oči spočinuly na jeho tváři a jejich pohledy se spojily. Jen na okamžik v nich uviděl něco, co jej uchvátilo. Snad to byl plamen podobný tomu, jenž on sám dokázal probudit, podobný, ale přes to jiný, ostřejší a chladnější a přesto palčivý, jako ledový oheň, jako polední slunce v zimě, jako odlesk paprsku na ledovém zrcadle, jako bodnutí mečem. Ten pohled jej překvapil. Byl krásný a krutý zároveň, bylo v něm tolik života a stejně tolik smrti, krása zrození i krutost umírání, žhnutí slunce i svit měsíce. Na okamžik se v jejích očích objevil záblesk překvapení, snad i nevyslovené touhy, pak však kdosi prolomil ticho. Gabriel se otočil zpátky ke trůnu, kde se právě král Orthard probral ze zamyšlení, a uzřel, že v síni je někdo, kdo zde předtím nebyl. „Proč jsi opustila své komnaty, kde jsem ti nařídil pobývat, Evelyn.“ „Promiň mi, netušila jsem že jsou zde hosté.“ „Vrať se okamžitě nazpět, přijdu za tebou jakmile skončím tuto věc.“ S elegancí, tak přirozenou a samozřejmou, se mírně uklonila a lehce jako vánek odkráčela pryč ze síně. Ještě dlouho poté slyšel Gabriel ten hlas. Hebký jako samet, přesto rozhodný a nesmlouvavý, bez stopy falešné lítosti. Z královy řeči si toho mnoho nepamatoval. Spousta nářků nad padlými bojovníky, nad neúrodou, nepřízeň bohů a mnoho dalších podobných nepříjemností, které království potkaly za posledních aspoň padesát let na něj neučinily žádný dojem. Stále musel myslet na ni. Kdo je ta tajemná kráska s měděnou hřívou a zelenýma očima, s pletí bělostnou jako padlý sníh, s postavou, která se ve své dokonalosti nedala přirovnat k ničemu, co kdy viděl. Bylo zřejmé, že ji král schovává před nezvanými hosty a chrání ji jako oko v hlavě. O to více jej zajímalo, co je zač. Nakonec však zanechal planého přemýšlení s tím, že jen co zaopatří svůj lid tak napře všechnu svou sílu a um, aby to zjistil. Opět se zaposlouchal do královy řeči zrovna ve chvíli, kdy král přislíbil, že se mohou usadit severně od hradu, na odlehlém místě, zvaném Zelené louky a obdělávat tam zemi, stavět si domy a samozřejmě platit svému novému pánovi.

„Bůh ví proč se tomu opuštěnému místu říká Zelené louky“, pomyslel si Gabriel, když dorazili na kamenitou, stromy řídce porostlou planinu, kterou protékal jako stříbrná nitka, malý horský potůček. Pak promluvil k ostatním: „Tady jsme, a taky tu zůstaneme. Všechno je lepší, než se vrátit do pekla, ze kterého jsme přišli. Proto se dejme do práce. Zlato a drahé kameny, které ještě máme, neukazujte příliš na odiv, nerad bych, aby skončilo v králově bezedné kapse. Přesto však něco musíme nakoupit, nemáme dost obilí na setí, nemáme dobytek, ani ti psi nám nezůstali. Dost však řečí a do práce.“ „Nebo také někam jinam“ pomyslel si pro sebe a přemýšlel, jak by se dostal do blízkosti krásné Evelyn. Tak uběhlo několik týdnů, a Gabriel stále nemohl najít nějaké uspokojivé řešení.
Jednou tak za krásného letního večera seděl před svým čerstvě postaveným domem a hladil struny malé stříbrné harfy. Tiše si k tomu pobrukoval slova staré písně a přemýšlel. Pak ji uviděl. Nesla se jako královna korunovaná červánky ve vlasech, smaragd na čele ji ve večerním slunci temně zářil a měď jejích vlasů byla ještě krásnější než tehdy v paláci. Gabriel přestal hrát, vstal a jemně se uklonil. Věděl již, kdo je ta žena, že je královou nevlastní dcerou, její původ, alespoň to málo, co bylo možno mezi lidem vypátrat, byl tajemný, obestřený nejrůznějšími pověstmi, sahajícími od zkazek o lesních elfech, národu to již téměř vyhubenému, až po božské bytosti, které údajně připlouvaly ze západu přes moře. Příchozí mu mírně pokynula rukou, když pak přišla blíže, Gabriel opět pocítil onen zvláštní pohled, tentokrát trochu jiný, méně mrazivý se stopou zvědavosti a snad i něčeho jiného, co v té chvíli nedokázal popsat. „Hraješ vskutku překrásně, mistře Gabrieli, tuto píseň jsem neslyšela už drahně let, už si ani nevzpomenu na její slova.“ „Má paní, je-li to tvé přání, rád ti ji zahraji a zazpívám celou. Naučil jsem se ji dávno, při svých toulkách kraji ležícími na jih od Modrých lesů. Setkal jsem se tam, u pramenů Posvátné řeky, s posledními zbytky národa, který nazýváme Lesní elfové. Dlouho jsem pak mezi nimi pobýval a učil se jejich překrásným písním, písním tak lehkým, jako ptačí pírko, jako letní vánek, a tak mocnými, že toho, kdo jim naslouchal, prostupoval pocit poznání a harmonie, jaký jsem dosud nepoznal.“ „Ty jsi viděl Lesní elfy. To není možné, vždyť nejstarší starci našeho národa je nepamatují, a ty se zdáš být ne více než třicet let stár.“ Gabriel se mírně pousmál a upřel na ni své oči. „Snad, leč co se zdá jen snem může býti a i zdání klamati dokáže.“ Její pohled prozrazoval, že mu tak docela nevěří. „Zdáš se být někým jiným, než za koho jsem tě považovala, i když přece.“ „Odpustíš-li mi mou smělost, pak za koho jsi mě považovala.“ Usmála se. Takový úsměv ještě neviděl. Byl jako když na jaře roztávají ledy. Na řece je stále led, ale sluníčko se hlásí již o svá práva. Byla v něm směsice pobavení, radosti, překvapení, možná i rozpaků. „Za koho jsem tě považovala, mistře tajemný? Sama nevím, psanec, nájezdník z východních stepí, synáček předčasně zahynuvšího krále, který se dostal k vládě přímo z dětských bot, nevím. Máš zvláštní oči. Hádám, že nepatříš k lidu, jehož jsi vůdcem?“ Pomalu pohladil struny harfy. „Povím ti příběh, tedy pokud mi věnuješ ještě chvilku svého času?“ „Povídej, začíná mě to docela zajímat.“ Posadili se. Gabriel chvíli mlčel, jakoby hledal vhodná slova a tiše při tom hrál. „Nuže?“
„Ten příběh se odehrál daleko na východě, v údolí, které neslo poetický název Údolí květin. A ten, kdo viděl jaro v tomto zapomenutém kousku světa, ten byl tou krásou tak okouzlen, že si nepřál si být nikde jinde. Nacházelo se v samém srdci nepřístupných Mlžných hor, které jsou hranicí země Dragh a byly domovem nespočetného množství vil, skřítků, trollů a jiných pohádkových bytostí. Již po staletí tam, ukryt před zraky ostatního světa, žil malý národ. Sami o sobě tvrdili, že jsou potomky dávných elfu a praotců lidí, kteří spolu žili v úrodném kraji jižně od hor, než přišla První válka. Žili tam dlouhý čas v míru a pokoji, téměř ztraceni před ostatním světem. Pak se však začalo něco dít. Nejprve začali mizet víly, po nich pak všichni ostatní obyvatelé hor. Místo nich se začaly objevovat podivné bytosti, které se spíše podobaly nepovedeným zrůdám, než zvířatům tohoto světa. Kradly nepozorné děti i zvířata a ničily úrodu na polích. S nimi přišlo i něco jiného. Začaly umírat stromy. Květiny také.“
Tiše si povzdechl a na chvilku přestal hrát.
„Některé potoky byly otráveny, lidé podléhali nemocím dříve neznámým, děti se rodily podivně znetvořené nebo mrtvé, umíraly zvířata i lidé. Někteří mluvili o trestu bohů, jiní zas o zlu, které se rozmáhalo v Draghu, ale nikdo nevěděl, co si počít. Začalo se mluvit o odchodu. Mnoho z nich, hlavě starších, nechtělo odejít. Jedna skupina se pokusila projít Mlžnými horami na západ, ale museli se vrátit. Zahnán děsivými přízraky, kteří se mezitím zabydleli v horách i nepřízní počasí, se po dvou týdnech putování vrátil prořídlý zástup mužů a žen zpátky do údolí.“
Na okamžik se odmlčel a pohlédl jí do očí. Opětovala jeho pohled a chvilku se na sebe mlčky dívali.
„Když bylo zoufalství největší, a postupná zkáza se zdála neodvratná, rada starších se rozhodla vyslat skupinu nejzkušenějších mužů hledat pomoc. Nevrátili se. Čekání se protahovalo ze dní na týdny, z týdnů na měsíce. Nikdo se nevrátil. Přihodilo se však něco jiného. Od východu, kde nebyly žádné stezky a kudy nikdo předtím neprošel, přišel muž. Byl sám. Pod potrhaným pláštěm skrýval zarostlý obličej a dlouhé tmavé vlasy. Neměl žádnou zbraň, snad jen při chůzi se opíral o podivně tvarovanou hůl a u pasu se mu pohupovala stříbrná harfa. Požádal o trochu jídla a o nocleh. Na otázky odkud a jak přišel, odpovídal jen pokrčením rameny, jako by si to ani sám nepamatoval nebo nechtěl pamatovat. Lidé mu řekli o neštěstí, které údolí postihlo. Na druhý den ráno požádal, zda by nemohl vidět nemocné, kteří trpěli onou podivnou chorobou. Zavedli jej tedy do domu uzdravení, kde se na malých lůžcích tísnili nemocní, jedni svíjející se ve strašných bolestech, jiní ležící již jako mrtvoly, v bezesném spánku, z něhož je jen smrt probuzením. Na kraji, hned u dveří ležela na lůžku malá holčička. Přistoupil blíže, aby si mohl lépe prohlédnout její tvář. Byla bílá jako kousek křídy, nahmatal puls a poslech si její, sotva slyšitelný dech. „Jak dlouho trvá její nemoc?“ „Je to již pět dní, co upadla do spánku, a od té doby se neprobrala. Naši starší si myslí, že její duše zápasí s démonem o její tělo.“ „Hmm, to snad ani ne, ale uvidíme. Máte zde nějaké byliny?“ „Máme, ale nevím nevím, zkoušeli jsme snad vše a nic nepomohlo.“ Zadíval se na cizince trochu pochybovačně uzdravovatel. Ten, nevšímaje si jeho pohledu, se otázal: „Měsíční květ máte?“ „Měsíční květ?“ „Ano, květinu, kvetoucí v podvečer úplňku v blízkosti pohřebišť nebo starých mohyl navršených za dávných časů.“ „Snad nemyslíte květ Morhally?“ „Je mi jedno, jak té bylině říkáte, jen když nějakou seženete.“ „To asi nepůjde, roste jen v jednom údolí v horách, kam však mohou vstoupit pouze mrtví, nebo to alespoň tvrdí moudří našeho národa.“ „A? Pokud ji neseženeme, pak ji budete moci obdivovat všichni. Proti této nemoci není jiného léku. Zaveď mě k někomu, kdo zná cestu do toho údolí.“
Opět se odmlčel a obrátil pohled na hvězdy, které se právě rozsvěcovaly na temnějící obloze, jako by si připamatovával události, které se odehrály velmi dávno. Tichá melodie harfy se prolínala s koncertem cvrčků a zpěvem večerních ptáků, vzduchem se nesla těžká vůně zimolezu, která přitahovala veliké, podivuhodně zbarvené noční motýly.
„Zavedli jej do prostorného domu, kde na podlaze sedělo několik starců a o čemsi živě hovořili. Uzdravovatel mu pokynul a ukázal na jednoho z mužů. „Toto je Tavrin, nejstarší, on ti řekne, jak najít cestu do Údolí mrtvých.“ Tedy Tavrin, to jméno mu připadalo povědomé, ale nemohl si vybavit proč. Spoustu věcí si nějak nemohl vybavit. Nu což. „Proč potřebuješ vědět, kde je to údolí?“ Otázal se Tavrin a vytrhl jej z myšlenek. Viděl jsem vaše nemocné v Domě uzdravení, a myslím si, že jim může pomoci bylina, kterou učenci dávných časů nazývali Měsíční květ, a vy jí říkáte květ Morhally“. „Pomoci nemocným, těm není pomoci, nám všem není pomoci.“ Ozval se stařec, sedící v koutě u dveří.„ Je to trest bohů, všichni tu zemřeme.“ „Trest bohů? Co jste tak strašného učinili, že vás bohové takto trestají?“ Nastalo ticho. Nejstarší mlčky seděl s pohledem upřeným do dáli a vypadalo to, že o něčem usilovně přemýšlí. Pak, jako probuzen z hlubokého snu, otočil se a řekl: „Pojď“, a pokynul mu, aby jej následoval. Přistoupili ke stěně domu, která byla vytesána do úpatí jednoho z nespočetných štítů Mlžných hor, lemujících celé údolí. Tavrin se dotkl na jednom místě hladkého kamene a zamumlal několik slov. Znělo to jako dětská ukolébavka, nebo to také mohlo být cokoli jiného. Ve stěně se nehlučně otevřel otvor a za ním se objevila chodba, ozářená přízračným svitem podivných křišťálových svící. Tavrin bez zaváhání vstoupil a naznačil neznámému, aby jej následoval. Jak dlouho šili spletí chodeb, které se podobaly jedna druhé jako vejce vejci, nedokázal říci. Nakonec jej Tavrin dovedl k podivné bráně. Byla, jako by čirý křišťál vyrůstal přímo ze skály, ale co bylo ještě podivnější, celý byl protkán jemnými červenými žilkami. Přistoupili blíže a poutník si bránu zvědavě prohlížel. „Vždyť je to živé.“ Užasl. „Proudí tomu v žilách krev a jako by se to celé hýbalo.“ „Ano.“ Řekl jeho průvodce. „Vše co zde uvidíš je živé. Toto je brána do Údolí mrtvých. Ale nikdo, kdo není povolán touto branou neprojde a nikdo, kdo jí prošel, už z ní nikdy nevyjde. Pořád ještě máš odvahu vstoupit?“ „Nevím, snad ano. Mnoho jsem zapomněl, nepamatuji si ani své jméno, ale něco mi našeptává, že bych měl jít. Možná tam objevím něco, co bude lékem nejen proti nemoci těla, ale i proti nemoci, která stravuje moji duši. Musím tam jít. Kvůli vám, i kvůli sobě. Nečekejte na můj návrat a nechoďte za mnou. Obyčejný smrtelník nemůže projít touto branou. Pro něj je to přímá cesta do nejtemnějšího pekla a věčného zatracení. Půjdu. Sbohem.“ „Když jsi se rozhodl, pak tedy jdi. Vezmi si však na cestu tento amulet. Daroval mi jej můj otec, a jemu zase jeho, dědí se v naší rodině již po staletí. Traduje se, že má magickou moc, ochrání člověka před duchy zemřelých. Provázej tě vůle boží.“ Neznámý zastrčil amulet do koženého váčku u pasu a přistoupil k bráně. „Odejdi Tavrine. Pokusím se teď bránu otevřít. Pokud se mi to podaří, pak kdokoli v její blízkosti bude ve velkém nebezpečí.“ Pak odepjal od pasu malou stříbrnou harfu a začal tiše hrát. Napřed to byly jen osamocené tóny plynoucí ve zdánlivé neharmonii, postupně se však spojovaly do jednotlivých nápěvů, až jako řeka, která z dešťových kapek sváděných do horských bystřin, přes potůčky a potoky, se spojí v jedno a vytvoří mocný tok, spojila se mocná hudba, taková, jaká již dlouho na tomto světě nezazněla, hudba, která naplnila prázdnou prostoru směsicí překrásných akordů, která rozezvučela druhdy tiché sály a chodby onoho ponurého podzemního světa. Jako by tu melodii ani nehrál on sám, jako by to byl zvuk samotné země, probouzející se k životu. Krvavé žilky v dokonalém křišťálu brány se začaly pohybovat, brána jakoby ožila a začala se hýbat. Začala se otevírat. Zpoza brány, jakoby v odpověď, linuly se podivné tóny, mísily se do hudby a doplňovaly ji v ještě dokonalejší harmonii. Vstoupil. Na okamžik jakoby ztratil vědomí. Pak se mu naskytl okouzlující pohled. Na okamžik zavřel oči a pomyslel si, zda se mu to jen nezdá. Když je však znovu otevřel, aby se rozhlédl, uviděl opět tutéž, úchvatnou a zvláštně děsivou, přesto však nádhernou podívanou. Mezi nespočtenými květy, které jako vytesané z křišťálu, zářily duhovými barvami a ladně se pohupovaly v lehounkém vánku, který sebou přinášel nepřebernou směsici omamných vůní, ozvěnu ševelení lisů, bzučení včel, křik ptáků a lidský smích. „Ano lidský smích“ uvědomil si neznámí. Ale kde jsou pak oni lidé, kteří se smějí, nebo snad se jen duše zemřelých radují z krásy tohoto místa? Z ničeho nic se, jakoby mávnutím kouzelného proutku, začaly objevovat roztodivné bytosti. Naráz zde byly přehršle vil, skřítků a různé jiné havěti, na jejichž jména si nevzpomínal. Někteří létali, jiní běhali po zemi, druzí zas posedávali na květech, jiní pak se ryli v mechem a kapradím porostlé zemi pod nečetnými stromy. Pak, jako by mu někdo sejmul zatmění zraku, náhle uviděl původce onoho smích. Lidské duše, duše dětí, které vesele skotačily na krásných loukách, duše dospělých, které rozvážně procházely kolem, duše starců, které rozvážně posedávaly ve stínech pod stromy. Zdálo se, že si jej nikdo nevšímá. Stál tam na samém okraji překrásného údolí, a jen tiše obdivoval jeho nádheru. Když tu se stalo něco neočekávaného. Nebe, předtím tak jasné a prozářené jarním sluncem, v okamžiku potemnělo. Jako by někdo rozlil inkoust po bělostném papíře. Slunce se rozzářilo rudě a zlověstně, vánek utichl a vzduch ztěžkl tak, že nebylo téměř možno se nadechnout. Všichni obyvatelé, jako na pokyn, zmizeli tak rychle, že ani nestačil postřehnout kam. Květiny přestaly zářit a jejich vůně se proměnila v mrtvolný zápach rozkladu. Celé údolí se proměnilo z rajské zahrady v pekelný kotel plný jedu. Uprostřed údolí pak zjevilo se cosi strašlivého. Z nízkého pahorku počal tryskat obrovský gejzír temně rudých plamenů, který poznenáhlu ozářil celé údolí přízračným svitem. Amulet na hrudi sebou prudce škubal. V tu chvíli bylo všude kolem hrobové ticho. Pak se, tiše, jako vzdálený příboj moře, ozval podivný zvuk který pozvolna sílil. Zprvu nedokázal určit, co ten zvuk znamená, ale pak, jak stále silněji a silněji rozléhal se údolím, zdálo se mu že rozumí. Byl to pláč. Pláč tisíců lidských duší, křik dětí i naříkání starců, jeho bolestné poselství se rozprostíralo nad celým údolím, pronikalo do každičkého kouta, vniklo do každé skulinky, naplnilo každý kousek tohoto světa. Pak přišel. Zprvu se zdálo, že plameny pouze mění svůj svit, aby se opět rozhořely novou silou, potom však počaly měnit svůj tvar. Stávaly se čímsi jako nesmírně vysokou bytostí, tvaru téměř lidského, oděnou do ohnivého roucha a korunovanou temným dýmem umrlčí hranice. Co však bylo na této bytosti nejstrašlivější, byly oči. Byly jako prázdné důlky v umrlčí lebce, přesto však z nich jakoby vyzařovaly temné plameny, které probodávaly vše, co stálo by jim v cestě. Plamenný bůh se obrátil směrem k neznámému a oslovil jej: „Kdo jsi, smrtelníče, a co pohledáváš v tomto údolí, kde jen mrtvým je dovoleno přebývati?“ Neznámý pohlédl do strašlivých očí a pravil: „Takto ti odpovím. Nevím kdo jsem a neznám důvodu, kterého zde pohledávám. Zapomněl jsem vše, krom toho, že zde mám být a svůj naplnit tak svůj osud. Proto, víš-li, pověz mi ty, jehož jméno neznám, kdo jsem a co zde pohledávám.“ Netvor vyslechl jeho slova a rozesmál se. Smál se dlouho, studeným a krutým smíchem, než promluvil.
Gabriel se zahleděl směrem k vycházejícímu měsíci a na okamžik ztichl, jako by volil slova a přemýšlel, kolik pravdy může povědět.
„Smrtelníče, jméno tvé znám již od úsvitu světa, sám jsem ti je vyvolil a tedy budiž opět zván Gabriel, ty jenž budeš v jednom spasitelem i zkázou, ty jenž nejsi vtažen v kolo osudu a s tebou svět vykoupení nebo věčného zatracení přijme.“ „Gabriel, ano, snad jsem se tak jmenoval, budiž, tedy Gabriel.“ Pomyslel si neznámý. „Neodpověděl jsi mi však na druhou moji otázku, či snad neznáš odpověď?“ Obrátil se opět k ohnivé postavě. „Já, kterého zvou Pánem mrtvých, znám odpovědi na všechny otázky, které byly osudem předpovězeny, znám i odpovědi na vše co již odplynulo širokou řekou času a toto ti pravím. Neznám tvé poslání neb není předpovězeno a samo musí vyplynout na povrch. Však z vyšší vůle jsi byl přiveden na toto místo, a ta rozhodla, že jej také opustíš, však způsob byl ponechán mě. Proto se stane takto. Vezmu si a dám ti. Vezmu si část tvé duše, tvou lásku, jak mzdu za to, že jsi se opovážil vstoupit do království mrtvých, však dám ti mnohem více. Dám ti část každé z duší tohoto světa. Budeš cítit všechny pocity tohoto světa, bolest i radost, lásku i zlobu, budeš požehnán i proklet zároveň. Tak jsem rozhodl a tak se stane. Přistup blíž.“ Gabriel cítil, jak jej neviditelná síla táhne směrem do plamenů. Amulet na jeho hrudi se rozhořel rudým plamenem, a jakoby se propaloval k samotnému srdci. Již rozeznával jednotlivé plamínky, pak byl vtažen do ohnivého sloupu. V tu chvíli jakoby se mu srdce zastavilo, jako by vrostlo do křišťálu amuletu.
Když si později snažil vzpomenout, co se tehdy odehrálo, s překvapením zjišťoval, že si mnoho nepamatuje. Roztříštěné útržky příběhů, podivně se mísící přílivy bolesti následované pocitem radosti, který zplavoval celé tělo, nakonec pocit prázdnoty. Jako když si čistý list uvědomuje svoji nepopsanost, jako když valoun zlata čeká, až z něj dovedný tepec stvoří dokonalý šperk. Probudil se na posteli, v pokoji, který mu byl poskytnut v Údolí květin, oknem vesele svítilo slunce a venku zpívali ptáci. Rozhlédl se kolem sebe. První, co okamžitě spatřil, byl překrásný Měsíční květ, ležící na stolku vedle postele. Ihned se oblékl a vykročil směrem k Domu uzdravení. Přede dveřmi stál Tavrin a provázel příchozího pohledem. „Vítám tě mezi živé Gabrieli.“ Řekl a pokynul mu, aby přistoupil. „Jak víš, že se jmenuji Gabriel.“ Pohlédl na Tavrina s údivem. „Mluvil jsi ze spaní. Většině nebylo příliš rozumět. Ostatní si mysleli, že tvou duši pohltil zlý démon a chtěli tě upálit. Našli jsme tě na druhé straně údolí, na úpatí Půlnoční hory, byl jsi bledý a třásla s tebou zimnice. V ruce jsi svíral tento podivný květ. Nechal jsem tě přenést do tvého pokoje a celou noc jsem bděl u tebe.“ Gabriel na se starého muže dlouze zadíval. „Snad jsem i posedlý zlým démonem, neznám na to odpověď. Stalo se něco, co sám docela nechápu, až pochopím, možná ti povím vše. Nyní však pojďme dovnitř. Přišel čas uzdravení.“ S těmi slovy oba muži vstoupili. Gabriel pozvedl Měsíční květ a ten jakoby v potemnělé místnosti přízračně zazářil. Pak přistoupil k malé dívence, která schoulena do klubíčka, zdála se ještě menší, než když ji poprvé spatřil a položil jí opatrně ruku na studené čelo. Pak jí na prsa položil zářící květ a zašeptal několik tichých slov. Dlouho pak mlčky stál, oči měl zavřené a po skráních mu stékala stružka potu. Pak naráz záře květu pohasla, aby se ve zlomku okamžiku opět rozzářila nyní však jiným, temným, rudě modrým plamenem. Tiše počal volat dívčino jméno. Nikdo mu neřekl, jak se jmenuje, přesto to věděl a neudivovalo ho to. Volal stále silněji a po posledním zavolání sňal svou ruku a opět pozvedl Měsíční květ, který nyní pulzoval jakoby svým vlastním životem.
Evelyn se na něj zadívala. V jeho očích byla podivná směs radosti a bolesti. „Spasitel i prokletí.“ Pomyslela si. „Co jsem pak já. Ani já neznám své poslání, i já jsem volána do toho údolí, i já půjdu pro rozhřešení, možná pro smrt.“ „Na co myslíš.“ Otázal se jí pojednou Gabriel. „Ještě nepřišel čas.“ Řekla si pro sebe. „Na nic, zaujal mě tvůj příběh, pokračuj.“ Jeho oči prozrazovaly, že jí nevěří, ale neříkal nic.
Dívenka otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Měla krásné modré oči. „Překrásné, jako bych je již někdy viděl.“ Pomyslel se Gabriel. „Vítej zpátky do života Sáro.“ Pronesl tiše Tavrin, stojící opodál. Gabriel mlčky podal Sáře měsíční květ. Přijala jej a zvědavě si jej prohlížela. „Sáro, vkládám ti do rukou tuto květinu a s ní i sílu uzdravování. Staneš se uzdravovatelkou a zažehnáš všechny nemoci od svého národa. Byla jsi k tomu předurčena a je to tvé poslání. Přesto tě nemohu nutit, proto se tě ptám: přijímáš?“ Gabriel pohlédl dívce do očí. Ona, pevně hledíc do jeho očí, pronesla. „Ze spánku prokletí jsem procitla a znám bolesti nemocí, bude pro mne největším štěstím vracet ostatním dar, který jsi dal ty mně, zdraví, zdraví duše i těla. Stanu se uzdravovatelkou.“ „Tedy pojď, mnohým je třeba tvé péče.“ Podal jí ruku Gabriel a společně vykročili. Dlouho do noci pak procházeli celým Domem uzdravení a přivolávali k životu nemocné a těšili malomyslné. Když noc rozprostřela svá křídla nad krajem, odešli Tavrin, Sára i Gabriel z Domu uzdravení a vydali se k Tavrinovu domu. Před ním stál již po věky košatý javor, pod nímž se od nepaměti konaly nejdůležitější porady. Dnes zde byla připravena královská hostina. Kolem ohně bylo rozestaveno mnoho stolů plných jídla i pití a lavic, na nichž seděli mužové i ženy každého věku a zdálo se, že na něco čekají. Když uviděli příchozí, všichni povstali a mlčky čekali, až příchozí usednou. Poté Tavrin povstal a pokynul ostatním, aby učinili totéž. „Připijme nyní tomu, kdo přes hory k nám přišel. Jméno jeho je Gabriel a já, Tavrin, skláním se před ním. Z pekla přinesl vykoupení nám i našim dětem.“ Tavrin se otočil směrem k Sáře a vzal ji za ruku. „Hle, zde stojí moje vnučka Sára. Ona je zárukou naší budoucnosti a já jí vkládám do rukou, tak jako Měsíční květ, osud našeho národa.“ S těmi slovy ji políbil na čelo a drže ji za ruku, otočil se ke Gabrielovi. Podal mu druhou ruku a společně je pozvedli k obloze. Měsíční květ modře zářil a jeho světlo se odráželo na stříbrných strunách harfy. Všude okolo panovalo naprosté ticho. Umlkl lehký večerní vánek a s ním jakoby usnuli i noční ptáci motýli a všichni živí tvorové. Všichni si navzájem podali ruce a pozvedli je také k obloze. Když tu celé údolí ozářil přízračný svit padající hvězdy. V jeho svitu se zdálo, jakoby uschlé květy po celém údolí ožily a opět vydaly onu omamnou vůni, ptáci se rozezpívali a motýli rozletěli po překrásných květech. Tavrin pohlédl k obloze, k zemi a do všech světových stran a poklonil se. S ním se poklonili i všichni ostatní. „Znamení bylo dáno, slavnost může započít. Odhoďte nyní smutek a radujte se. Vždyť štěstí se opět navrátilo do tohoto údolí.“ Co říci o oné noci. Gabriel hrál na svou stříbrnou harfu, Malá Sára, a pak i všichni ostatní si prozpěvovali, víno teklo proudem a jemná medovina stále plnila bezedné poháry. Všude bylo slyšet veselý smích a hovory se nesly hluboko do údolí. Až pozdě nad ránem se hosté rozcházeli do svých domovů. Tavrin vedl Sáru za ruku a Gabriel kráčel vedle něj. „Pojď, budeš ode dneška bydlit v mém domě jako nejváženější host.“ Řekl Gabrielovi. Ten pohlédl na Tavrina, pak na Sáru, kráčející po jeho boku a řekl: „Začíná nový věk, věk, který přinese mnoho dobrého i mnoho zlého, věk, jehož konec nebyl předpovězen. Nevím, jaký je můj osud a kam mě povedou cesty života, ale chci, abyste věděli, že jsem vašim přítelem, přítelem lidu z Údolí květin a budu jej chránit, dokud můj život potrvá.“
Gabriel domluvil a pohlédl na Evelyn. Pak se dlouze zadíval na ztemnělou noční oblohu. Hvězdy jasně zářily a nad obzorem vycházel malý srpek měsíce. „Běž domů, je už pozdě a tvůj otec bude mít strach.“ Řekl jí. „Půjdu, ale odpověz mi ještě na jednu otázku. Čí byly ony modré oči malé Sáry.“ Gabriel sklopil oči. Když pak pozvedl svůj pohled, odpověděl. „Mé matky. Dobrou noc.“ A s těmi slovy se uklonil a odešel do svého domu.

Od onoho večera ji Gabriel vídal velmi zřídka. Tu a tam ji zahlédl při nečetných návštěvách dvora, když byl pozván, aby splnil povinnost a odvedl patřičné daně, nebo, když se svými muži vyráželi společně s královskou armádou, nebo spíše s jejími zbytky, na pomoc východním územím. Vždy ji zahlédl jen na okamžik, jak stojí po boku krále a kyne bojovníkům, jak se směje a vtipkuje s rytíři a bohatýry či jak se prochází ve společnosti dvorních dam pod vysokými jilmy na břehu Stříbérky. Nikdy s ním nepromluvila ani mu nepokynula. Zdálo se, jako by se jeho pohledu vyhýbala. Několikrát se pokoušel se s ní setkat, ale vždy na poslední chvilku schůzku odřekla. Až jednou se setkali. Bylo to v létě. Jednoho z těch nečetných letních večerů kdy dokonalá harmonie přírody probouzí v člověku něco z oněch dávno zapomenutých nadsmyslových instinktů a vrací jej o málo nazpět do lůna matky přírody, kdy je člověk schopen cítit jemný vánek spolu s pestrobarevnými motýly poletujícími z květu na květ, kdy je schopen růst a košatět se jako mnohaleté stromy na břehu řeky, kdy cítí s každým oblázkem, který se pomalu kutálí unášen mírným proudem. Bylo to ale i v předvečer další z výprav do války. Vojsko bylo shromážděno na pravém břehu řeky a každý vychutnával poslední okamžiky odpočinku. Nazítří měli vyrazit. Gabriel seděl poněkud stranou od ostatních a tiše hrál na svou nerozlučnou harfu. Evelyn procházela táborem a žertovala s rytíři zde shromážděnými. Pak s jedním, který byl váženým velitelem jezdectva, ctihodným rytířem Markusem, zcela neváženě zapadla do jeho stanu. Když opět vyšli, zamířila přímo ke Gabrielovi. „Á, tady je pan muzikant.“ Oslovila jej. Z jejích slov bylo cítit víno. Ta tam byla její ladná elegance a jindy jiskřivý pohled byl jako hvězdička utopená v páchnoucí tůni. „Vidím, že ani před bitvou tě hraní nepřestává bavit. Nebylo by ale lepší se napít a trochu si zašpásovat, co říkáš.“ Gabriel neodpověděl. Jen na ni smutně pohlédl. „Co na mně tak koukáš, nejsem snad dost dobrá. Každý voják by to považoval za poctu, a ty? Táhni k čertu, přivandrovalče.“ Otočila se a bez ohlédnutí utíkala k hradu. Gabriel odvrátil svoji tvář a v očích se mu objevily slzy.

Nazítří vojsko vyrazilo. Gabriel jel v čele svých vojáků a zamyšleně hleděl do dáli. Jeho lidé byli přiděleni pod velení onoho ctihodného rytíře jménem Markus zvaného Veliký. „To jméno si určitě vymyslel sám.“ Uvažoval pro sebe Gabriel. „Spíš vypadá jako syn nějakého hospodského nebo kupce, než jako udatný rytíř. Řekl bych, že ženské a pití mu bude bližší, než bitevní vřava, no uvidíme. Umírat se taky musí, doufám ale, že ne kvůli hlouposti nějakého šaška. Ne že by byl život něco tak skvělého, ale ještě nějaký čas jsem tu chtěl pobýt. Myslím, že tu ještě mám nějakou práci. A velmi rád bych se dozvěděl, proč Evelyn udělala takový výstup. Že bych jí nebyl přece jen tak docela lhostejný. Jestli se z téhle prašivé bitvy vyhrabu, tak to musím zjistit. Ale dost nesmyslů, jede se za panem udatným a Velikým rytířem, šaškem, Markusem.“ S touhle myšlenkou a s pobaveným úsměvem na tváři pobídl koně aby dohonil velitele jezdectva Jeho Královské Výsosti Starouše Ortharda. Několik okamžiků jeli bok po boku, když jej Markus oslovil. Jeho hlas by vysoký, téměř by se dalo říci, pisklavý a dost nepříjemný. Gabriel měl co dělat, aby se nesmál. „No, ty nebudeš jako chlap stát za moc.“ Pomyslel si. „Uvidíme, jestli máš alespoň něco v hlavě.“ „Mistře Gabrieli, vidím, že jsi dnes nějaký zamlklý. Nebylo od tebe včera hezké, takhle odmítnout dámu.“ Když nato Gabriel nic neříkal, velitel pokračoval dál zvýšeným hlasem. „Jsi hlupák, když odmítáš takovou poctu. Té se dostane jen těm nejlepším.“ „Jestli tím myslíš sebe, tak tedy děkuji, ale nemám nějak chuť, nemusím mít všechno.“ Pomyslel si mlčky Gabriel. Nahlas však řekl. „Chtěl jsem se tě otázat, pane, jakou strategii bude volit jezdectvo v nadcházející bitvě. Rád bych své muže co nejlépe připravil aby byli dokonale koordinováni s Královskou jízdou.“ „Strategii, říkáš, tak strategie se ti zachtělo. Povím ti, jakou strategii zaujme Královská jízda.“ Při tom se rozchechtal velice nepříjemným, dalo by se říci odpuzujícím způsobem. Gabriel se zamračil. „Něco mi říká, že mi dva asi nebudeme přátelé. Ne že bych tě neměl rád, ale jsi mi čím dál tím odpornější. V hlavě, zdá se, máš naděláno a nejspíš až uvidíš pár Temných a nějakého toho chlupatého berserka, tak budeš mít i v kalhotách. Ach jo, život je pes, takovýhle velitel je horší než soulož v mraveništi, nebo jak to říkával starý Tavrin. On to tedy říkával trochu jinak, ale to nevadí.“ Markus se dochechtal a otočil se k němu. „Strategie bude bojovat, bojovat a bojovat. Mlátit se hlava nehlava a hlavně neutíkat.“ „Tak to tedy doufám, že nebudeš první, kdo s plnými kalhotami poběží zpátky ke svojí mámě.“ Neodpustil si tu myšlenku Gabriel. Markus s úsměškem pokračoval „Doufám, že ti tvoji vandráci nezdrhnou tak, jako jste zdrhali, když jste se vetřeli do Gorthlandu.“ „No Markusi, cosi mi říká, že teď tě už nemám rád ani trošku. Jestli to tak půjde dál, tak tě asi brzy pošlu někam, kam bys určitě jít nechtěl, a možná tě i kousek cesty vyprovodím, abys náhodou nezabloudil.“ Gabriel se otočil k Markusovi. „Dle tvých slov soudím, že přesnou strategii tedy vyjevíš až podle situace, která bude na bitevním poli před bitvou, nebo se mýlím.“ „Ne nemýlíš se.“ Zabručel Markus. „A teď mi dej pokoj, potřebuji přemýšlet.“ „To by mě zajímalo nad čím ty tak můžeš přemýšlet. Strategie? Houby leda. Žádná nebude.“
Gabriel se otočil a vrátil se ke své skupině. „Tak co jsi se dozvěděl.“ Otázal se ho voják, který jel na koni vedle něj. Byl to Ori, nejmladší Tavrinův syn. Gabriel se k němu otočil. Zadíval se do jeho mladé tváře. Byla velmi krásná. Pod světlými vlasy se klenulo vysoké čelo, oči zářily jako dvě modré chrpy a ústa se neustále roztahovala v srdečný úsměv. Ta tvář ještě nenesla stopy žádného utrpení ani starostí. Ori byl vysoký a štíhlý, přesto se mu sílou málokdo vyrovnal. Byl hbitý a velmi rychlý. Za jeho tělem nezaostávala ani jeho duše. Brilantní intelekt mu dovoloval proniknout i do těch nejsložitějších mystérií tohoto světa a žádná záhada pro něj nezůstala utajena. „Takovíhle lidé mají nasazovat život kvůli nějakému uslintanému hlupákovi? To snad ne.“ „Diplomaticky řečeno, ctihodný rytíř Markus, zvaný Veliký, nám sdělí bojovou strategii až na místě a to podle přesné situace na bojišti. Dalo by se však říci, že ten šašek nemá nejmenší představu, co to taková strategie vůbec je. Takže, my si budeme muset udržet naši a to bez ohledu na všechno ostatní. Když to nepůjde jinak, tak zkusím převzít velení nad celým jezdectvem. Tedy pokud se všichni hned na začátku nerozutečou. Doufám, že ten Markus zmizí hned, jak to začne být jen trochu nebezpečné. Hlavně, aby už pak nebylo pozdě.“
Den pomalu ubíhal, a jak se tak dál prodírali po zarostlých stezkách na okraji Močálu duší, všichni se stávali stále zamlklejšími. Občasné vojenské písničky, ostré pohvizdování a zemitý smích postupně utichaly a nahrazovalo je bzučení nespočetných rojů komárů a much, množících se v mrtvém močále plném hnijící vody. Všichni si postupně začali uvědomovat až s oslnivou krutou jasností tu skličující pravdu. „Jdeme na smrt.“ Ta myšlenka pulzovala jako magický rytmus v myslích všech. Gabriel se rozhlédl kolem sebe. Během dne to udělal již tolikrát, že ani nečekal, že uvidí něco zajímavého. Po pravé ruce zlověstně bzučel močál a jeho ponurý vzhled vyvolával představu děsivého pohřebiště života, naprosto dokonalou kulisu zkázy a zmaru. Z ničeho nic se pochod zpomalil, aby nakonec zcela ustal. Koně nervózně frkali a podupávali a jezdci se mlčky rozhlíželi kolem sebe. Gabriel uklidňoval svoje vojáky, ale v mysli mu hlodaly různé myšlenky. Jeho jednotka uzavírala celý průvod jehož čelo se ztrácelo za nesčetnými zákruty lesní cesty. Najednou všechno ztichlo, mouchy a komáři zmizeli a s nimi všichni živočichové okolo. Mrtvolné ticho začal vyplňovat podivný zvuk. Počínal jako temné hučení vodopádu, měnil se a zlověstně rezonoval v myslích aby se vytratil jako příšerný výkřik, skřek, který naplnil v okamžiku srdce všech nepopsatelným strachem. Byla v něm taková hrůza, že koně se plašily a shazovaly jezdce nebo s nimi mizeli v bezedném močále, muži křičeli hrůzou a dávali se na zběsilý úprk. „Zpátky, jen pryč.“ Gabriel prudce zahradil cestu svým mužům. „Stůjte. Za mnou do lesa, jinak všichni zemřeme. Skryjeme se na okraji lesa. Ochráním vás, ale jen ty, kteří vytrvají silní. Pro slabé je jen jedna cesta, smrt. Následujte mne, povedu vás.“ První za ním se rozjel do, na první pohled neproniknutelných houštin, mladý Ori. V jeho sličné tváři se nyní zračil strach. Ale zdálo se, že jej on i ostatní z jeho národa pod sebejistým vedením svého vůdce pomalu překonávají. Houštiny se před Gabrielovým koněm znenadání rozestoupily a objevila se malá planina pod skalním srázem. V něm se jako černá skvrna klenul vchod do jeskyně. Gabriel zastavil, seskočil z koně a pokynul ostatním, aby tak učinili také. Jeho pohled přelétl po tvářích mužů. „Jsou tu všichni, chvála bohu.“ Povzdychl si. Vzadu, u samých houštin mu však neunikla cizí tvář. Byla celá pokryta prachem a krví a v očích byla hrůza. „Tu tvář jsem viděl.“ Zauvažoval. „Aha, mladý Gilton šlechtic z jihu země, z úrodných nížin na okraji Zelené pahorkatiny. Jel na čele průvodu a určitě viděl co se dělo.“ Šlechtic zachytil jeho pohled a instinktivně se přikrčil. Gabriel mu pokynul. „Giltone, prosím, co se stalo?“ Muž sebou při zvuku svého jména mírně trhnul a narovnal se. „Nevím pane. Moje jednotka byla napadena něčím, co jsem nikdy neviděl. Ti tvorové vypadali trochu jako lidé z pahorkatiny, měli nízká, chlupy porostlá těla a dlouhé ruce. Ale hlavy, ty hlavy. Strašné, jakoby zvířecí mordy. A oči.“ Gilton se při té vzpomínce otřásl a na okamžik nebyl schopen slova. Vypadalo to, jako by se o něj pokoušely mdloby. „Ty oči. Hrozivé, jakoby hadí. Jejich pohled ochromoval a vnášel do srdce děs a hrůzu. A pak přišlo něco, co se slovy nedá ani popsat. Jako temný plamen vyjící myriádami pekelných hlasů se zjevil přízračný jako bůh a strašlivý jako smrt. Nikdy jsem nic takového neviděl. Celá moje jednotka se dala na bezhlavý útěk. Já jsem se zapletl mezi tvé muže a ocitl jsem se zde.“ Gabriel se zkoumavě zadíval do jeho tváře. Přestože se v ní zračila prožitá hrůza a byla celá zakrvavená, byla bezpochyby krásná. Rysy napovídaly, že mezi jeho dávnými předky byly zřejmě elfové. V jeho pohledu byl vidět i náznak jisté nedůvěry a strachu. Gabriel promluvil k mužům. „Vypadá to tak, že to co napadlo naši armádu, byla nejspíše jednotka Krvavých berserků vedená Temným, kteří dovedou šířit strach a paniku, i když jich není mnoho. Je večer. Počkáme do rána a pak vyrazíme po jejich stopách.“ Po chvilce ticha se ozval Gilton. „Pane, jak můžeme bojovat proti takovýmto stvůrám. Vždyť jen při pohledu na ně tuhne v žilách krev a při jejich křiku se nohy samy dávají na útěk.“ „Důvěřuj mi, Giltone. Moji muži již několikrát bojovali proti Berserkům a potvrdí ti že je možno nad nimi zvítězit. Jejich hlavní zbraní je strach a jinak nejsou o mnoho silnější než dospělý muž.“ „A co ten ten, Temný, jak se s ním vypořádáme.“ Souhlasné mručení se ozývalo i z řad okolostojících mužů. „To je moje starost, znám způsob, jak jej přemoci. Kdo se bojí, může zůstat tady, ale pak ať uváží jedno. Za několik dní tudy potáhne s největší pravděpodobností Temná armáda a ta nevynechá nic. Tedy, pokud někdo najde tolik odvahy a opustí přátele v boji, v boji za život jejich blízkých, a zůstane tady, smrti stejně neujde. Boj je naše jediná šance. Ten kdo vyčkává nebo utíká, nikdy nezvítězí. Tolik jsem chtěl říci, nutit vás nebudu. Za úsvitu vyrážím.“ Následující noc byla velmi neklidná. Muži vyskakovali při každém podezřelém zvuku a Gabriel je musel mnohokrát uklidňovat a varovat, že jakýkoli pokus o pronásledování by mohl skončit velmi špatně.
Ráno byli všichni nervózní a napjaté nervy pracovaly naplno. Gabriel, jako by neviděl, co se děje si sedl poblíž ohně, který ráno rozdělali, a začal tiše hrát na svoji harfu. Po chvilce si začal i tiše prozpěvovat slova staré písničky. Tu píseň i přes její stáří znali snad všichni. Byl to starodávný příběh velké lásky, která zhynula ve válečné vřavě světa a utopila svět v moři slz. Za několik chvil si ji pobrukovali snad všichni. Rozehřívala srdce a do myslí vracela klid a odvahu. Gabriel přikázal, aby přinesli vodu do kotlíku a když začala vřít, hodil do ní hrst jakýchsi listů z váčku, který nosil u pasu. Celou mýtinou se roznesla opojná vůně, která jakoby byla vůní samotné země, hutná a plná života a radosti. Nabral si do pohárku a napil se. Ostatní, prozpěvujíc si, následovali jeho příklad. Poslední ke kotlíku přistoupil Gilton. Trochu podezřívavě se podíval na Gabriela a nabral si. Ten jen mlčky pokrčil rameny a pohled opětoval. „Pojedem, buď se Giltone napij, nebo nech být. Na koně.“ Gilton rychle vyprázdnil obsah pohárku a podal jej Gabrielovi. Pak všichni nasedli a vyrazili.
Stopy byly naprosto zřetelné. Gabriel na okamžik seskočil a prohlížel si rozbahněnou půdu. „Odhadoval bych tak sto berserků. K tomu jeden nebo dva Temní.“ Řekl, když se opět vyhoupl do sedla. „V půdě jsou ještě další stopy.“ Pomyslel si pro sebe, pátravě si prohlížejíc cestu před sebou. „Jsou menší a méně zřetelné. Asi tu bude více problémů než jeden nebo dva Temní. Ale nač je strašit. Kdo má zemřít, zemře. Ale není to dobré.“ „Pomalu a opatrně vpřed. Snažte se dělat co nejméně hluku, nemluvte. Pozorně sledujte hlavně houštiny a cestu před sebou. Giltone, pojedeš spolu s Orim se mnou vepředu. A hlavně, žádnou paniku. Když se něco stane, držte linii a neutíkejte. Ten kdo uteče, zemře sám.“ Jeli již celé dopoledne, když Gabriel nařídil odpočinek. Sesedli z koní a něco pojedli. Mladý Ori přistoupil ke Gabrielovi a zašeptal. „Neotáčej se, tam naproti v houštinách.“ „Vím, sleduje nás to již od rána, ale nepřišel jsem zatím na způsob, jak zjistit, co je to zač. Vždy když jsem se o to pokusil, tak ten tvor zmizel jako duch. Víš co, zkusíme to jinak. Svolej muže a řekni Giltonovi, ať jim začne vyprávět nějaké vtipy. Čím neslušnější, tím lépe. Nechám tu koně a půjdu se projít. Čekejte mně tak za půl hodiny.“ S těmi slovy popošel ke svému koni a polaskal jej po hlavě. Gilton začal vyprávět a muži se chechtali jako o život. „Docela mu to jde.“ Pomyslel si Gabriel a vydal se na opačnou stranu než ležel neznámý. Za půl hodiny se z houští ozvalo zapraskání a muži se polekaně ohlédli. Někteří začali vytahovat meče v očekávání útoku, jiní se rozběhli ke svým koňům. Za několik okamžiků se z houští vynořil Gabriel a přes rameno měl přehozeného člověka. Když jej položil na zem, ostatní překvapeně vydechli. „Elfka.“ Ozval se překvapený výkřik. „Ano elfka a pěkně vzteklá elfka. Dostal jsem od ní do zubů tak, že si je budu muset přepočítat. Polijte ji někdo vodou, ať se probere.“ Jeden mladý voják přispěchal s měchem a vylil dívce část jeho obsahu do tváře. Ta zaprskala a začala sebou házet. „Klid děvenko, necukej sebou, nebo si ublížíš. Radši nám pověz, proč nás už několik dní pozoruješ.“ Elfka se zarputile dívala do země. „Mlčení ti moc nepomůže. Nemám v úmyslu ti ublížit, ale rád bych věděl, pro koho sbíráš informace.“ Stále vzdorovitě hypnotizovala mravence. „Vidím, že tě nepřesvědčím, chlapci, tak ji rozvažte. Alespoň bys mě mohla říct, jak se jmenuješ?“ „Mirwel.“ „Tak Mirwel, krásné jméno, znal jsem kdysi ženu toho jména, ale to už je dávno. Mé jméno je Gabriel a patřím k lidu z Údolí květin.“ Pohlédl jí do tváře. Chvíli vychutnával upřený pohled jejích hlubokých hnědých očí, pak odvrátil zrak. „Konec odpočinku. Na koně, čeká nás práce. A ty, Mirwel, jdi svou cestou a nás nech být, protože naše cesta vede k branám pekla. Sbohem. Jsi krásná.“ S těmi slovy se Gabriel vyšvihl na svého černého koně a pokynul svým mužům. „Vpřed.“ Jeli bez zastávky celé odpoledne. Gilton se naklonil ke Gabrielovi. Pořád nás sleduje.“ „Vím, nevšímejte si jí, není služebníkem zla a tak nám snad neuškodí. Možná nám dokonce přivede na pomoc pár elfů, nebo alespoň zazpívá nad naším hrobem. Co já vím.“ Navečer dorazili k místu, kde se cesta rozšiřovala a za planinkou se vkliňovala do skalní soutěsky. Celá planina byla pokryta mrtvolami, příšerně zohavenými mrtvolami mužů a odpornými mrtvolami ohyzdných berserků. „Tak to vypadá, že se zde pokusili je zadržet, ale byli přemoženi.“ Ozval se Gilton. „Asi sto mužů a dvacet, dvacet pět chlupatců.“ Přicválal Ori, který objížděl bojiště. „Žalostný výsledek. Nás je taky sto, berserků je teď tak osmdesát, možná víc.“ Neuniklo mu, že mnoho těl je naprosto zbaveno údů a jejich hlavy se podobají spíš otevřeným pohárům, z nichž byl vyjeden mozek, než lidským hlavám. „Bestie, tak přece je tu, budu si muset dát pořádný pozor.“ Uvažoval pro sebe Gabriel. Nahlas pak řekl. „Berserků je už jen osmdesát, pokud nás naši podpoří z druhé strany, máme šanci jich mnoho pobít a zbytek zahnat do močálu.“ S největší opatrností pokračovali dál. Poté co projeli průrvou, Gabriel pokynul svým mužům, aby zůstali stát a sám se vrátil do houštin u vstupu do průrvy. Dlouho nemusel čekat. Ozvalo se jemné zašelestění a opatrné kroky se začaly pomalu vkrádat do houštiny. Když jej míjely, vymrštil se s dýkou v ruce a sevřel dívku kolem ramen. „Varoval jsem tě a přes to jdeš stále za námi. Jednou jsem ti daroval život, podruhé ti to tak snadno neprojde.“
„Co ty můžeš vědět o utrpení, bolesti, o svědomí, které tě trápí ve dne v noci, o vzpomínkách, které ti nedají spočinout. Musím jít. Pomstít se.“ Gabriel se jen hořce usmál a tiše řekl. „Život i smrt jedno jsou a v dokonalé harmonii se snoubí. Není smrti bez života ani života bez smrti, Mirwel.“ Pustil ji z ocelového sevření a otočil ji k sobě. Hleděla na něj smutnýma očima. Gabriel ji jemně objal a pohladil po vlasech. „Měla jsem kdysi učitele, který mě vštěpoval lásku ke všem dobrým tvorům tohoto světa. Učil mě milovat motýly, kteří létají z květu na květ, milovat ptáky vysoko v povětří, milovat každou dobrou rasu, kterou tento svět přijal pod svá křídla, učil mě hledat a nalézat dobro, rozdávat dobro, učil mě lásku k bližnímu, lásku a odpuštění. Pak jednoho dne přišli. Vojáci. Říkali, že jsou naši přátelé, a že je k nám poslal jejich král. Můj otec pro ně uspořádal oslavu, kde se všichni společně radovali a veselili. Pak, ráno, když všichni spali, vojáci se chopili zbraní a všechny povraždily. Neušetřili nikoho, ani žen a starců, i děti naházeli do studny. Nemohla jsem v noci spát a procházela jsem se pod stromy když zazněl křik zabíjených. Viděla jsem tu hrůzu ze křoví a nebyla jsem schopna nic udělat. Nevydržela jsem to a utekla jsem.“ Mezi slovy zaznívalo tiché vzlykání. „Od té doby se potloukám po světě sama.“ Vyprostila se z jeho objetí a pohlédla mu do očí. Gabriel jí položil ruce na ramena. „Znal jsem tvého otce a jeho smrt byla pro mne téměř jako smrt otce vlastního, kterého jsem nikdy nepoznal. Když mě dostihla ta zpráva, vydal jsem se po stopách vrahů, a ty mě dovedly až do dalekého východního království krále Wargtha, jež je nyní centrem Temné říše. Tam jsem byl svědkem obřadů Zasvěcení Temné moci, při nichž vstávaly vlasy hrůzou a krev tuhnula v žilách, obřady tak strašné, že nejhorší zvěrstva války ve srovnání s nimi blednou. Vrahové tam byli rytíři na dvoře krále, jenž sám už byl zasvěcen a skrze jeho kněží temněla celá zem. Byl jsem však odhalen a musel jsem uprchnout. Dlouhá pak byla má pouť, ale nyní přichází čas odplaty. Moje poslání dojde konce.“ Dlouho se pak na sebe dívali, když jí Gabriel vzal jemně za ruku a pokynul jí. „Pojď, moji muži čekají.“ Šla s ním bez odporu. Mlčky kráčeli vedle sebe. V ústrety jim vyjel Ori s Giltonem. „Měli jsem o tebe strach, začíná se smrákat a byl jsi již dlouho pryč.“ Začal Ori a nedůvěřivě se podíval na Mirwel. Gabriel jej umlčel pokynem ruky. „Utáboříme se na druhé straně soutěsky. V noci je pronásledovat nemůžeme, je to příliš nebezpečné.“ A ukázal rukou na muže stojící na opačném konci soutěsky. „Postavíme stráže na obě strany a na vrchol skály. Ostatní ať si odpočinou. Ohně nerozdělávejte a nepřibližujte se k mrtvým.“
Gabriel seděl stranou svých mužů a tiše hrál. Mirwel seděla vedle něj a upřeně hleděla na jeho stříbrnou harfu.

Svítání přineslo kruté překvapení. Déšť. Lilo jako by naráz povolila všechna nebeská stavidla a všechno kolem se měnilo v nesjízdné bláto. „Vyrazíme.“ Pokynul po chudé snídani svým mužům Gabriel. „Dnes nás čeká to, proč jsme sem přijeli. Nebojte se, vždyť to nejhorší, co vás může potkat, je smrt. Pamatujte, že pokud selžeme, pak naši zem přikryje prokletí tak strašné, že každý pod jeho jařmem bude proklínat den, kdy se narodil. Proto bojujte. Do posledního muže, do posledního dechu. Povedu vás. Důvěřujte mi a já vás nezklamu.“ Skupina se dala na opatrný pochod, který stále ztěžoval vytrvalý déšť. Přesto bylo možno místy v rozblácené půdě zahlédnout zbytky stop nepřátel. Před polednem dojeli na místo, které bylo hojně podupáno a svědčilo o tom, že zde stvůry odpočívaly. Další stopa byla nepoměrně čerstvější a vše nasvědčovalo tomu, že se blíží cíli. V houští něco neslyšně zašustilo. Gabriel, který jel v čele zpozorněl. „Objevili nás.“ Řekl a obrátil se na Giltona a Oriho. „Mějte oči otevřené, určitě se na nás pokusí nastražit léčku.“ Mirwel pobídla koně a dojela Gabriela. „Kolem v houští jsem zahlédla pár chlupatých potvor. Sledují nás a určitě chystají nějakou podlost.“ Gabriel se otočil. „Hádal bych, že se jich část schová pod stromy a až napadneme ty, kteří jedou po cestě, tak nám vpadnou do zad a poženou nás přímo do močálu. Stát!“ Gabriel pokynul ostatním, aby zastavili. Pobídl koně a vrazil do houští. Ozval se strašlivý skřek. Na cestu vyskočilo stvoření, které se spíše podobalo plazu než lidské bytosti. Celé tělo mělo pokryto šupinami a slizem, ze tlamy vyletoval rozeklaný hadí jazyk a čněly zahnuté zuby. Tvor se na okamžik zastavil. Pak vydal zvuk, který snad ani nebyl zvukem, byla to čirá esence nenávisti a zloby, podobná nejvíce hadímu zasyčení, avšak rezonující v mozcích dávno po té, co příčina hrůzy umlkla. Jezdci i koně ztuhli jako vrostlí do zemně a hrůzou nebyli schopni odtrhnout oči od hadího démona. Za několik okamžiků se vyřítil ze křoví Gabriel. Oči mu plály tak strašnou nenávistí, že ti kdož na něj pohlédli, zapomínali na příšerného démona a v ohromení a bázni na něj hleděli. Nad hlavou mával mečem, jehož lesklá ocel jakoby uvnitř plála nachovým ohněm. Mocným úderem se obořil na příšeru, ta však s hadí obratností uhnula a zmizela v bažině. Jen špička meče se jakoby letmo dotkla kůže na hrudi zrůdného netvora. Gabriel se vrhl za ním. Po několika dlouhých minutách však zanechal pronásledování a vrátil se ke svým mužům. „Dál. Došli jsme sem a necouvneme.“ A vyrazil kupředu. Mirwel jej dohonila. „Gabrieli.“ Po chvilce mlčení se k ní obrátil. V jeho tváři, před chvilkou tak strašlivé, se nyní zračil klidný úsměv, snad jen o trochu smutnější než jindy. „Copak je, Mirwel.“ „Co bylo To?“ „To, to bylo, to bylo. Raděj to nechtěj vědět.“ „Proč. Viděla jsem hodně zla a nenávisti, hodně smrti a zmaru, snad není nic, čeho bych se mohla bát. Ani smrti.“ „Nevíš co mluvíš.“ Pozvedl hlas Gabriel, pak jakoby se zarazil a rychle dodal. „Promiň. To co jsi viděla je Mhorn, ještěrka. Jsou prapůvodním původcem zla, které nás sužuje. Nevím, odkud pocházejí. Staří tvrdili, že přišli před prvním zničením z východních zemí, daleko, snad až z některého oceánského ostrova. Mají obrovské schopnosti. Jejich duše je stejně mocná jako zlá. Pro dobro není místa Zlo je jejich dobrem. A to nejhorší. Jejich moc, zlo, síla je pro ně jako droga. Viděla jsi na bojišti těla, kterým jakoby byl vyjeden mozek. To byla jeho práce. Jeho mocí je vysát duši umírajícího a pohltit ji do temnoty vlastního já, znásobit tak svoji vlastní sílu. Duše toho nešťastníka je pohlcena a přinucena otrocky sloužit svému ohavnému uchvatiteli.“ „Jedna věc mě mate. Všichni jsme stáli jako přimraženi, když jsme jej spatřili. Jeho hlas byl tou nejstrašlivější kakofonií utrpení. Jen sám pohled na něj ochromoval.“ A s otázkou v očích pohlédla na Gabriela. Ten se smutně pousmál a odpověděl. „Časem, možná, pokud ti bude dáno prokletí projít tím čím jsem já prošel, pokud uvidíš a uslyšíš to co jsem viděl a slyšel, pokud se s tvou duší stane co s mou se stalo, pak možná pochopíš. Jedno si pamatuj. Utíkej jak jen toho tvora spatříš. Nemáš zbraň, kterou bys mu mohla ublížit. Nikdo, kdo je zrozen z mladšího pokolení ji nemá. Nebojuj a prchej.“ „Hádám, že je tu spolu s berserky?“ „Samozřejmě. Poražení jsou jeho potravou. Ale poslechni si tedy ještě jedno. On sám nebojuje. Není mu toho zapotřebí. On propůjčuje strašlivou sílu svoji svým služebníkům. A mocná je, mocnější než vše s čím jsi se kdy mohla setkat.“ Gabriel mluvil tichým hlasem, který se téměř vytrácel v šepot. „Ale vždyť se zdálo, že si jej zranil.“ „Dokud Mhornovo tělo obývá jeho ohavná duše, nelze jej zranit a všechna zranění se téměř okamžitě zahojí.“ Gabriel mlčky popohnal koně. Déšť ustal a před nimi se táhla rozblácená cesta lemovaná z jedné strany melancholicky bzučícím močálem, z druhé pak nepřátelsky vyhlížejícím křovím na úpatích hor. Pak se to stalo. Téměř jak Gabriel předpověděl. Ze předu přišel prudký výpad tlupy berserků, který byl následován útokem z druhé strany. Útočníků bylo asi padesát a zle dotírali na překotně se formující oddíl obránců. Gabriel uklidnil svého koně. Bez ohledu na bojující zůstal nehybně sedět v sedle. S ním jakoby pozvolna usínal život všude kolem. Všichni si poznenáhlu počali uvědomovat naléhavý hlas, který jakoby se probouzel v jejich vědomí. Obránci i útočníci strnuli v nehybné póze, strnulí v nepřirozených grimasách se strachem v očích. Pak se objevil. Zahalený do temného pláště. Vysoký jako nejvyšší muž, statný jako zápasník. Kde byla tvář však zela jen temná prázdnota v níž zářily rudým plamenem ohnivé oči. „Temný.“ Pomyslela si Mirwel. Pomalu tasil meč a pokynul Gabrielovi. Ten, s téměř obřadným chováním, sesedl z koně a učinil totéž. „Tak jsme se opět setkali, Druhý.“ Promluvil pomalu Gabriel. „Tentokrát přijde rozhřešení. Nejsem již tvým dlužníkem. Sám jsi si zvolil a já také. Lítost naplňuje moje srdce, ale staniž se, jak se má stát. Přišel čas zaplatit.“ Okamžik na sebe hleděli, když Druhý promluvil. Měl nezvykle melodický a příjemný hlas. „Stane se, První. Však mé poslání bylo splněno.“ Gabriel na něj upřeně hleděl. „Znám tvé poslání a pro bolest, kterou si způsobil zemřeš. Jsi proklet a víš to.“ Po těch slovech se oba pohnuli. Meče se zaleskly a počaly zářit, jakoby vnitřním plamenem. „Ti dva se znají, o tom není pochyb.“ Pomyslela si Mirwel. „Budou se bít, dokud jeden z nich nepadne. Ale proč? A co je to za poslání, o němž mluvili.“ Mirwel neměla čas dokončit myšlenku. Cosi ji udeřilo do hlavy a ona ztratila vědomí.
Gabriel upřeně hleděl do očí svého protivníka. Byly jako plamen tryskající čirou substancí temnoty. Třeskly meče. Chladná ocel jakoby sama vyzívala k boji. Gabriel použil několik osvědčených výpadů a pokusil se zmást protivníka. Kroužili uprostřed kruhu přihlížejících bojovníků. Nebe jakoby potemnělo a vůkol se rozhostilo mrtvolné ticho. Oba bojovali s tichou urputností a hledali nepřítelovo slabé místo. Když tu jakoby něco zašustilo v křoví. „Mhorn.“ Blesklo Gabrielovi myslí. „Teď přichází hodina pravdy.“ A skutečně. Jakoby Temný dostal novou dávku krve do žil. Jeho meč se rozzářil mocným plamenem, který jakoby pohlcoval sílu meče Gabrielova.
Ori v ten okamžik zpozoroval něco v houští. Přes všechen strach a ohromení se vydal tím směrem. „Ještěrka.“ Ori skočil do větví a bodl mečem. Mhorn vydal zlostný skřek a obrátil se na vetřelce. V ten okamžik pohasl meč Temného rytíře.
„Teď a nebo nikdy.“ Pomyslel si Gabriel. Zavřel oči a počal hledat. Hluboko ve své mysli. Procházel chodbou plnou dveří. Malých i velkých, některé byly otevřené, jiné zamčené mocnou silou. Na konci se zastavil. Před ním se vypínala mocná brána, která jakoby stvořena z černého mramoru se mocně klenula nad jeho hlavou. Vstoupil.
Gilton hleděl, neschopen odtrhnout zrak na souboj obou protivníků. V jeden okamžik se Gabriel zastavil. Pozvedl meč k nebi a zavřel oči. Temný rytíř učinil totéž. Gabrielův meč se rozzařoval stále větší mocí až žhnul jako krvavý plamen. Naráz se zdálo, jakoby celý vyrostl a vyvýšil se nad choulící se temnou postavičku. Myslemi všech začalo cosi pulzovat. Z počátku to bylo jako sílící mořský příboj, který přešel do strašlivého burácení. Z něho se uvolnil osamělý tón. Sílil a mohutněl, až přehlušil vše ostatní. Gilton stál se zavřenýma očima, neschopen jediné myšlenky. Zvuk se stával stále nesnesitelnějším, až přešel do strašlivé agónie bolesti, která doháněla mysl k šílenství. Na vrcholu utrpení najednou ticho. Gilton se vyčerpaně svalil do trávy.
Když otevřel oči, uviděl nepopsatelnou scénu. Gabrielův meč planul jako obrovská pochodeň, jejíž plameny spalovaly vše vůkol něj. Proti němu viděl postavu. Hořela. Hořela strašlivým plamenem, který stravoval veškeré části jejího jsoucna. Hořela a křičela. Strašlivým křikem, mnohem strašnějším než kdy slyšel křičet umírajícího. Bylo v něm mnoho zoufalství a utrpení, které se mísilo s ohavným šílenstvím. Pak přišel mohutný záblesk. Vlna horka jej udeřila do tváře, Koutkem oka zahlédl, jak se postavičky berserků kroutí v plamenech ohně. Ztratil vědomí.

Když přišel k sobě, zjistil, že leží opřen o strom nedaleko, od místa boje. Celé bylo sežehnuto jakoby někdo rozdělal obrovskou vatru a pak rozmetal popel a žhavé uhlíků po celém okolí. Opodál byl zapálen oheň. Skláněla se nad ním Mirwel. Na hlavě měla narychlo udělaný obvaz. „Lež klidně, donesu ti odvar z bylin.“ Řekla. Za několik okamžiků byla zpátky. Gabriela nikde nebylo vidět. Když se napil, otázal se. „Co se to stalo a kde je Gabriel?“ „Přijde. Teď nebo za hodinu, nebo snad až ráno, ale přijde. Slíbil, že se vrátí. Musíme čekat.“ „A berserkové?“ „Všichni jsou mrtví, shořeli. Není se čeho obávat. Lež.“ Opodál ležela postava. Třásla se zimnicí a oči jí nepokojně bloudili temnotou. Mirwel zachytila jeho pohled. „Ori.“ Řekla tiše. „Odvážil se napadnout Mhorna a zaplatil za to. Gabriel odešel do bažiny zabít ještěrku. Vrátí se. Slíbil to.“ Odvrátila pohled a rozvzlykala se.
Vrátil se. Nad ránem se vynořil z houstnoucí mlhy nad močálem a unaveným krokem zamířil k ohni. Bez jediného slova poklekl vedle schoulené postavy Oriho a zadíval se mu do vytřeštěných očí. Pak cosi vylovil z pod pláště. Byl to podivný přívěšek z černého kovu. Zpodobňoval jakoby živé lidské srdce. Přiložil jej Orimu na hruď a podržel na něm svoji ruku. Druhou mu položil na rozpálené čelo. Chvíli se nedělo nic. Pak se začala pomalu z černého srdce linout přízračná záře. „Začalo bít!“ Pomyslela si Mirwel. Zrychlený dech Oriho se začal uklidňovat a zdálo se, že i záchvaty zimnice jsou stále řidší. Ori zavřel oči a přestal se třást docela. „Usnul, nebo …, ne ne, usnul!“ Zadívala se mu Mirwel do tváře. Gabriel vstal. V pravé ruce držel zářící srdce, které tepalo rytmem života. Pozvedl jej k obloze a pak, poté co se jemně uklonil, jakoby hvězdám, zavěsil si amulet kolem krku. Jeho záře vyšlehla rudým plamenem a pak pohasla. Gabriel s unaveným úsměvem pohlédl na Mirwel a posadil se ztěžka do trávy. „Dokonáno. Už není cesty zpět.“ Pronesl tiše, jakoby mluvil sám k sobě a zavřel oči. Když je opět otevřel, stála před ním Mirwel s miskou horkého odvaru z léčivých bylin. Vděčně se usmál a napil se. „Povíš mi, co se stalo?“ Otázala se. „Co bys chtěla slyšet? Mnoho věcí se událo od dob, kdy jsem přišel na tento svět a mnoho se ještě stane, než jej opustím.“ „Pověz mi, přemohl si Mhorna?“ Gabriel si mlčky pohrával s černým srdcem na své hrudi. „Mhorna? Ano, Mhorna jsem snad přemohl. Dostihl jsem jej hluboko ve slatinách Močálu duší. Dlouho trval náš zápas a mnoho jsem při něm ztratil. Ale i získal. Nakonec jsem jej přemohl. Toto je jeho srdce, zdroj jeho moci a síly. Nyní je i mým srdcem. Navždy.“ Umlkl a lehl si do trávy. Mirwel si opatrně sedla vedle něj. Uchopil její ruku. „Je ledová, ledová jako smrt.“ Pomyslela si. „Ano, je ledová. Ale to se spraví. Stálo mě to mnoho síly a nemám jí nyní ani tolik, abych se zahřál. Ráno bude lépe. Budu spát, nebo to aspoň zkusím. Prosím, pokus se zahřát Oriho. Dej mu i moji přikrývku. Postarej se o něj, prosím. Potřebuje to víc než já. Dobrou noc.

Probuzení bylo smutné. Opět se hustě rozpršelo. Ori, ač již vypadal mnohem lépe, se začal opět třást. Gabriel si sedl vedle něj. Z druhé strany seděla Mirwel, která jej zahřívala celou noc vlastním tělem a která si jej nyní s obavou prohlížela. „Jak ti je, Ori.“ Zeptal se Gabriel. „Už je to lepší. Bývalo ale i lépe.“ Pokusil se o úsměv. „A zase bude. Jen musíš mít trochu strpení. Ještěrka není soupeř, kterého bys mohl jen tak snadno přemoci. Už se to hojí. Jed, kterým otrávila tvoji duši už nalezl lék. Zítra ti bude dobře. Udržíš se v sedle? Máme jen dva koně. Jestli dovolí, tak vezmu Mirwel k sobě a pan Gilton tě doufám přijme k sobě.“ Gabriel se obrátil k mlčícímu Giltonovi, který seděl opodál. „Samozřejmě. Kam pojedeme?“ Gilton se zvedl a přisedl k nim. „Domů. Asi domů. Ale mám zlé tušení. Takže opatrně.“ Za hodinu vyrazili. Ori se pozoruhodně vzpamatovával a před polednem se již čile zapojoval do debaty. Gabriel úmyslně zaváděl hovor pryč od včerejších událostí a bavil se o tom, jak bude skvělé se v klidu vyspat ve vlastní posteli, zajít si na ryby a o podobných nesmyslnostech. Ostatní, jakoby tušili, že není pravá chvíle se vyptávat, se připojili k této hře a za chvíli již hovor běžel v plném proudu. Čím více se blížili k domovu, tím více v Gabrielovi vzrůstal pocit neklidu a napětí. „Pojedeme napřed v noci k Mokré hlídce.“ Přerušil znenadání družný hovor. Všichni se na něj překvapeně otočili. „Něco mě našeptává, že bude dobré napřed získat několik informací. Nedá se tím nic pokazit.“ Bez jediného slova vysvětlení pobídl koně k většímu spěchu. Ostatní mlčky učinili totéž.
Nocí, za hustého deště, přijeli na dohled Mokré hlídky. Gabriel zastavil a seskočil z koně. Jezdci seskočili také. „Giltone, prosím, vezmi si koně a odjeď do vesnice. Ori pojede s tebou. Dám vám peníze. Kupte dva koně, potraviny a výstroj na dvacet dní. Nenápadně se pokuste dozvědět něco o událostech posledních dní. Pokud se nevrátíte do svítání dohoňte nás na cestě zpátky do hor. Souhlasíte?“ Gilton se k němu obrátil. „Proč tyto tajnosti. Zachránil jsi přece celou naši výpravu, možná i celou naši zem před vpádem stvůr. Tak proč?“ „Víš Giltone, mnoho se změnilo od okamžiku, kdy jsme opouštěli domov. Posláním onoho Temného, kterého jsem přemohl, bylo unést Sáru, dceru Tavrinovu.“ Při těch slovech sebou Ori trhnul. „Cože, Sáru. Ne to není možné!“ Vykřikl. „Bohužel. A je to ještě horší. Zemřel Tavrin, tvůj otec.“ Ori vytřeštil na Gabriela oči a chytil jej kolem ramen. „Musím domů, hned teď.“ „Nemůžeš. Poslechni si toto. Tvůj otec nezemřel rukou nepřátel. Byl ubit vlastními lidmi kvůli podezření, že se spolčil s nepřáteli. Zabili by i tebe. Nemůžeš jít.“ Ori se plačíc zhroutil do trávy. „I tebe nazvali prokletým. Ale i mě. Mě nazvali prokletým ďáblem. Nemůžeme se vrátit. Nikdo z nás. Proto jeďte a vykonejte, co jsem vám uložil. Pak se obrátíme pryč od tohoto místa. Bůh jej opustil. Je zatraceno.“ Mlčky podal Giltonovi váček s penězi a pokynul jim na rozloučenou. Mirwel se k němu otočila. „Jak víš o Sářině únosu, o Tavrinově smrti, jak jsi se dozvěděl o tom všem?“ Gabriel se k ní naklonil a pohlédl jí do tváře. „Temný mě řekl mnoho věcí a mnoho věcí jsem jej donutil říct. Nemluvil slovy, kterým rozumějí lidé, přesto jsem mu rozuměl. Dávno, před věky, kdy svět byl ještě mlád, jsme byli přátelé. Chodili jsme po zemi a užívali krás života. Pak…“ Gabriel se odmlčel, jakoby nevěděl co říci. „Pak se naše cesty rozešly. On si zvolil, zvolil jsem si i já. A byl předpovězen konec. Stalo se. Je mi z toho nějak smutno. Byli jsme jako bratři. Ale to už je dávno.“ Oči se mu zaleskly, jakoby se v nich objevila slza. „I mě je nějak smutno. Už dlouho se toulám sama hlubokými lesy a širokými loukami. Byli jste první lidé, které jsem potkala od smrti svého otce. Vlastně ne. Jednou, bylo to na jaře, jsem v lese potkala muže. Byl urostlý, statný jako jedle, jeho vlasy byly jako zlatavá pšenice a jeho oči zářily pomněnkovou barvou. Neviděl mě. Pak jsem neopatrně šlápla na suchou větev a spadla jsem ze stromu. Přiběhl ke mě a se zvědavým úsměvem si mě prohlížel. „Jak se jmenuješ.“ Otázal se mě. Měl hluboký, jemný, melodický hlas. „Mirwel a ty.“ Odpověděla jsem ještě trochu s nedůvěrou. „Jsem Alen, potulný bard a léčitel.“ „Na léčitele moc nevypadáš, spíš bych řekla, že jsi bojovník nebo lovec.“ Podotkla jsem. „Samozřejmě, když nutnost žádá, jsem i lovec, nebo i bojovník, to první proto, abych měl co jíst, to druhé, aby mě nesnědli jiní. Ale moc rád to nedělám.“ Řekl to s tak odzbrojujícím úsměvem, že nebylo možno neuvěřit. Co říci dál. Zamilovala jsem se do něj a snad i on ke mě něco cítil. Pak, jednou, když jsme přišli k mocnému jižnímu městu Glad, rozhodl, že se půjde do města podívat jako první. Měla jsem čekat do soumraku. Čekala jsem. Když se blížil soumrak, objevil se kočár, doprovázený množstvím služebníků. Rozhlašovali, že přijíždí korunní princ Alen. Pak vystoupil, celý oděný ve zlatě a jemných látkách, doprovázen služebníkem. Utekla jsem. Zase jsem utekla. Celý život před něčím utíkám. Nedokážu se pravdě dívat do očí.“ Se slzami v očích pohlédla na Gabriela. Ten ji něžně objal a přivinul k sobě. „Každý se něčeho bojí, každý před něčím utíká.“ Zašeptal. „Neboj se. Pravda není tak zlá, jak se zdá být. Není ani dobrá, ani zlá. Tak jako nikdo, když se narodí není. Je takový jaký chce být. I pravda je taková, jakou ji chceš mít.“ Dlouho setrvávali v tichém objetí. Pak ji lehce políbil. Nebránila se. Jakoby na to čekala. Zasypal ji deštěm vášnivých polibků a ona je s nemenší vášní opětovala. Milovali se. Jako oheň spalovala vášeň jejich duše a těla hořela společným žárem.

„Počkej. Někdo sem jede.“ Zašeptal jí do ucha Gabriel. S mnohoznačnými úsměvy na sebe rychle naházeli oblečení a ukryli se v houští. Přijížděl Ori spolu s Giltonem a vedli sebou další dva naložené koně. U houští seskočili a Gabriel jim vyšel vstříc. „Jak to vypadá?“ Otázal se místo pozdravu. „Špatně. Ještě hůř než jsem si myslel podle tvých slov.“ Odpověděl Gilton. „Starý Orthard zemřel a na jeho místo se hodlá usadit po boku Evelyn ten lump Markus. Ten prohlásil nás všechny za proklatce a byla na naše hlavy vypsána odměna. Také rozhlašuje mezi lid, že jsme ve spojení s Temnou mocí a že jsme měli prsty v únosu Sáry. Tohle jeho řádění ještě umocnila zpráva o tom, jak jsi přemohl Temného rytíře. Vypadá to, že se tě hodně bojí.“ „Hm, vypadá to tak. Tím spíš musíme zmizet.“ Odvětil Gabriel „Ale kam.“ Promluvil Ori. „Kam? Vím kam. Tam, kde jsem byl a kam se musím vrátit. Do Údolí květin.“ Nastalo ticho. Ori s Giltonem na sebe pohlédli. Gilton jen matně tušil, kde to místo leží. Věděl, že právě odtud uprchli Gabrielovi lidé před silami Temnoty a nedovedl tak docela pochopit, proč právě tam se chce vrátit. „Nikoho však nenutím, aby šel se mnou. Je to dlouhá a nebezpečná cesta. Rozdělíme si spravedlivě koně i výstroj a pak každý z vás může jít svou cesto. Já musím tam.“ „Pojedu s tebou.“ Ozvala se Mirwel za jeho zády. „Já taky.“ Řekl Ori. „Ani já nemám, kam bych jinam jel. Připojím se k vám.“ Pohlédl Gilton Gabrielovi do tváře. „Díky, přátelé. Nuže vyrazíme. Teď hned. Čím dřív budeme pryč z této země, tím lépe pro nás. Cesta, kterou vás povedu nebude snadná. Pojedem napříč Šeptajícími horami směrem na sever a pak se dáme na východ. Je sice delší a namáhavější, zato není střežena vojáky Temné moci.“ „Není možné přejít s koňmi přes Šeptající hory.“ Namítla Mirwel. „Ale je, sám jsem tou cestou několikrát putoval i s koněm. Uvidíte.“ Oponoval Gabriel. Vyrazili. Opět se mírně rozpršelo. Cesta se měnila v kaluže bláta, na mokré cestě koně každou chvíli uklouzli a jezdci měli hodně práce, aby se udrželi v sedle.
Když zastavili k odpočinku, slunce se již schylovalo nad obzor a úbočí kopců zalévala rudá zář jeho západu. „Utáboříme se.“ Řekl Gabriel a seskočil z koně. Ostatní jej mlčky následovali. „Giltone, pojď se mnou. Nasbíráme nějaké dříví na oheň a poohlédneme se po čerstvé vodě. Ty, Ori, dávej pozor s Mirwel na koně. Nachystejte ohniště. Za chvíli jsme zpátky.“ S těmi slovy zmizel Gabriel v lese. Gilton jej následoval. „Zajímalo, kam má v plánu Gabriel cestovat.“ Ozvala se Mirwel. „Vždyť to řekl. Do Údolí květin.“ Odpověděl Ori. „Tohle ale není nejpřímější cesta. I když nepojedem kolem močálu, přesto by se daly najít příhodnější cesty. Proč nás vede přímo do srdce Šeptajících hor?“ „Proto.“ Odpověděl místo Oriho Gabriel. „Když to chceš vědět, pak ti to povím. Mířím do Údolí proroctví ke Stromu proroctví.“ Mirwel se k němu otočila s nevyslovenou otázkou na rtech. Ten, kdo se tentokrát zeptal, byl Gilton. „Co je to Údolí a Strom proroctví?“ Místo Gabriela se ozval Ori. „Strom proroctví je pradávné místo. Můj otec Tavrin…“ Při těch slovech na okamžik sklonil zrak a odmlčel se. „Otec říkal, že pod tímto stromem lze vyvolávat duchy zemřelých, pokud má člověk moc a poznání tak velké, aby dokázal odolat moci říše mrtvých. Neznám však nikoho, kdo by se o to pokusil a nezaplatil za to svou duší. Otec říkal, že kdysi dokázal s duchy promluvit jeden elfí mudrc jménem Adnan. Co se však Adnan dozvěděl, zůstalo navždy utajeno, neboť zlý duch zatemnil jeho rozum a pomátl mysl. Myslím, že to není rozumný nápad, Gabrieli.“ Gabriel se tajemně pousmál. „Jestli je či není, to ukáže až čas. Prozatím věřím, že je to to nejlepší, co mohu udělat. Mám mnoho otázek a nacházím málo odpovědí. Doufám, že u Stromu proroctví naleznu odpovědi. Kdo nechce, nemusí se mnou pokračovat, ale nehrozí vám žádné nebezpečí. Nejhůře dopadnu jako chudák Adnan.“ Oheň už vesele praskal a Gabriel s Giltonem opékali mladé králíky, na jejichž noru narazili v lese. Hovor se většinou točil kolem událostí několika posledních dní. Nepršelo. Všichni s rozkoší užívali tepla ohně a sušili provlhlý oděv. Gabriel odněkud vylovil láhev pálenky a s přibývajícími doušky se nálada stávala čím dál tím srdečnější a smích se rozléhal daleko do lesa. Gilton zanotoval starou opileckou písničku a ostatní se k němu přidali. Za pár okamžiků hulákali na celý les.

Jitro bylo o poznání krušnější. Opět se hustě rozpršelo a promočený oděv nepříjemně studil v chladném horském větru, který se proháněl řídkým lesem na úbočích kopců. Cesta se klikatě vinula po úbočích Šeptajících hor a s přibývající výškou se začaly objevovat první ostrůvky sněhu. Pomalu se řídnoucí déšť měnil v sem tam poletující vločky sněhu. Citelně se ochladilo a prokřehlí poutníci se chvěli zimou. Již dávno neseděli v sedlech, ale vedli ztěžka jdoucí zvířata kamenitou stezkou obtáčející se jako had po strmých svazích okolních štítů. Les pomalu řídnoucí nakonec zcela zmizel a kolem nich teď bylo jen kamení, občas nesměle zpoza něho vykukovala uschlá tráva a krčily se pokroucené a proschlé borovice. Nad hlavami ji neustále kroužil skalní orel a vypadalo to tak, že se nemůže dočkat, až znaveným lidem a jejich zvířatům dojdou poslední zbytky sil.

V podhradí se připravovaly oslavy. Celý Gorthland se dozvěděl jejich důvod. Královna Evelyn se vdává. „A kdože se má stát novým králem? Udatný bojovník a chrabrý vojevůdce, ctihodný rytíř Markus řečený Veliký.“ Takové a podobné zvěsti putovali mezi lidem a byly rozhlašovány panskými heroldy.
Evelyn seděla ve své komnatě a setrvávala v hlubokém zamyšlení. Když tu najednou bez zaklepání vtrhl dovnitř nastávající král. Byl namol opilý a páchl potem a zvratky. „Tak co děvko, pojď, mám chuť. Dáme si. Udělám ti to tak, že se ti z ní bude kouřit.“ Začal se na ni sápat. V očích se mu lesklo šílenství. Chtěla vykřiknout, ale hrůzou stažené hrdlo odmítlo poslechnout. Sevřel ji ve zvířeckém objetí. Bránila se, ale byl silnější. Roztrhl jí šaty, vrhnul se na ni, začal ji tvrdě milovat a přitom ji škrtil. Z posledních sil nahmátla na jeho opasku dýku. Bodla. Jednou, dvakrát, třikrát. Sevření povolilo. Mrtvé tělo se svalilo na ni. Rozervané šaty měla celé od krve. Na chodbě se rozlehly kroky. Těžké mužské kroky. „Stráže!“ S hrůzou si počala uvědomovat, co se přihodilo. Markus byl velitelem vojska a vládl fakticky celému království. Jeho bratr byl velitelem hradní stráže a otec byl nejvlivnějším z králových poradců a nyní jeho zástupcem. „Popraví mě!“ S hrůzou v očích poděšeně hleděla ke dveřím. Kroky se přibližovaly. Na okamžik se zastavily. Srdce se jí téměř zastavilo. Strážný však pokračoval dál a chodbou se opět rozléhaly jeho kroky. „Uteču, musím utéct!“ Neodbytná myšlenka jí stále bzučela v hlavě. „Ale jak? Převléct se. Hlavně klid.“ Vzala si z truhlice teplé šaty a převlékla se. Odstranila pečlivě skvrny zaschlé krve na rukou a na tváři. Vzala si jezdecké boty a k pasu si připásala lovecký nůž. Co nejtišeji prošla chodbou a sešla dolů po schodišti. „Jdu se projet k řece, beru si siváka.“ Oznámila nejlhostejnějším hlasem, jakého byla schopna, strážím u vchodu. Podkoní jí vyvedl statného oře a osedlal jej. Vyhoupla se do sedla. U brány pokynula strážím a vyjela do tmy.
Za jejími zády se ozval křik a rozlehl se zvuk polnic. „Už to zjistili. Teď se vydají po mé stopě. Psi! Musím do vody. Nesmí najít stopu.“ Vydala se směrem ke Stříbérce. Vjela do mělkého proudu a vydala se směrem k močálu. „Kam pojedu?“ V srdci jakoby cítila odpověď. Mlžné hory. Údolí květin.

Následujícího dne dojeli do místa, kde stezka procházela úzkou soutěskou svíranou z obou stran horskými velikány. Gabriel zastavil a ukázal k jejímu ústí. „Sněžná soutěska. Brána do Údolí proroctví. Od tohoto místa není návratu. Kdo jednou projde soutěskou, musí projí i Údolím proroctví. Dá li bůh, zase na druhé straně vyjedeme Ohňovým průsmykem. Jedete se mnou? Já tam musím.“ „Dojeli jsme až sem, tak teď necouvneme.“ Ozval se Ori. „Nuže pokračujme. Držte se v řadě za mnou a až vám pokynu, zastavíte a přivážete koně. Mohli by se splašit. Já sám půjdu ke Stromu proroctví. Vy musíte za každou cenu zůstat na místě, na kterém vám pokynu spolu s koňmi. Vrátím se pro vás.“ V ústí soutěsky na ně dýchl mrazivý dech hor. Slunce bylo skryto okolními horami a kolem panovalo přízračné šero. Jeli dál. Pak najednou následoval konec. Jako když utne, naráz se před nimi otevřelo údolí. Údolí proroctví. Bylo celé pokryté sněhem, jen na nízkém pahorku uprostřed rostl strom. Rostl, i když vypadal spíše jako prapodivná pokroucená socha odlitá ze začernalého stříbra. Pahorek, na němž vyrůstal byl jakoby kouzlem zbaven sněhové pokrývky a rostla na něm svěží tráva. Sotva vyjeli z ústí soutěsky, ozval se ohlušující rachot a po šikmých úbočích, pod nimiž prošli do údolí, se valil sníh. Lavina zavalila cestu zpátky.
„Tak, teď už není cesty zpátky.“ Pomysleli si všichni tři.
Stezka se vinula po pravé straně údolí co nejdále od onoho podivného pahorku. Dojeli do poloviny údolí tam, kde stezka procházela kolem nízkého vchodu do podzemí. Tam Gabriel pokynul ostatním a seskočil z koně. Bez jediného slova pohlédl na Mirwel, pak na Oriho a Giltona a vykročil směrem ke stromu. Ostatní jej pozorovali z dálky.
Gabriel se přiblížil k okraji zeleného pahorku. Větve stromu jakoby se pohnuly. Jako ruce se vztáhly k příchozímu. Šel dál. Když došel až téměř ke kmeni, zastavil a pohlédl do koruny. Větve jej vítaly a strom projevoval téměř něco, co vypadalo takřka jako radost. „Co dál?“ Pomyslel si. „Přišel jsem, dokončím to proč jsem přišel.“ Položil opatrně ruce na hladkou kůru stromu. Byla černá a na dotek ledová. Otřásl se a zavřel oči. Rukama jakoby počínala proudit podivná síla. Přicházela a odcházela v pravidelných intervalech a plnila duši zvláštním pocitem klidu a pokory. Měl zavřené oči, ale přesto se díval. Viděl. Viděl obrazy, které neznal, slyšel zvuky, které nikdy nezaslechl. Zpočátku útržkovitě, potom plynuleji až plynuly jako příběh. „Kdo jsi?“ Postava, kterou viděl, mu něco připomínala. Obličej však byl jakoby rozmazaný. „Jsem Gabriel. Přišel jsem, protože jsem přijít měl. Neznám své poslání a neznám účel této cesty. Jsem zde.“
„Ano. Měl jsi přijít.“ Odpověděl přízrak. „Znám i tvé jméno. A ty znáš mé jméno. Já jsem ty.“ Při těch slovech se tvář postavy projasnila a Gabriel pohlédl do očí sám sobě. Však tvář byla zkřivena bolestí a pokryta mnoha vráskami. „Zasvěcení. Ano tu tvář jsem už viděl.“ „Ano Zasvěcení. Tehdy jsme se rozešli a přišel čas se znovu spojit. Jsem také část tvého já. I já patřím k tobě. Byl jsem poslán na dlouhou cestu. Prošel jsem ohněm pekla, poznal jsem i osvěžení nebeské. Byl jsem Zasvěcen. Zasvěcení není obřadem Temné moci. Ona používá pouze jednu jeho část, aby pokořila a zotročila duši člověka. Zasvěcení je obřad mnohem starší, obřad z dob Prastarých. A jen oni poznali celou pravdu o něm. Ode dneška ji budeš znát i ty.“ Obrazy v jeho mysli se podivně začali rozplývat, až spíše počaly vyjadřovat pocity a nálady, než skutečné příběhy. Když tu pak náhle se projasnily. Objevila se postava. Znal ji. Pán mrtvých. Plamenný bůh k němu promluvil. „Opět se setkáváme, smrtelníče. Jsi zasvěcen. Tvá duše se stala duší božskou. Však nenajdeš již pokoje a spočinutí v tomto světě. Budeš se trápit pro všechny jeho bolesti, ale budeš se i radovat ze všech jeho radostí, on bude tebou, ty budeš jím. Porosteš a budeš se vyvíjet, tak jako se vyvíjí i on, budeš s ním stárnout a uvadat, budeš s ním spojen až do konce věků. Tvá duše je v tomto světě nesmrtelná.“
„Nesmrtelná!“
To slovo blesklo Gabrielovi hlavou a projelo myslí jako rozžhavený hrot meče, jako vlna bolesti proniklo každým nervem aby se proměnilo téměř v záplavu extáze.
„Tělo tvé je jen jejím příbytkem a může být zničeno i stvořeno. Není mocnějšího v tomto světě.“ Pokračoval Pán mrtvých. „Ale ani prokletějšího. Však moc svou budeš muset v sobě nalézti, prokletí však se ti vyjeví samo. Toto ti bylo dáno a nelze to odejmout. Nyní jdi. Spěchej, cestou na níž jsi se vydal. Spěchu je třeba. Mnoho se událo od doby, kdy jsi opustil Údolí mrtvých. A mnoho se ještě udáti má.“ Hlas jakoby se pozvolna vytrácel a vystřídal jej podivný zvuk. Narůstal pozvolna, jako když se stádo divokých koní blíží z dáli, jako bouře přicházející za letních večerů. Však bylo v něm jen málo přívětivosti a krásy. Spíše byl podoben sténání a úpění přehlušovaném nelidským chropotem pekelných nestvůr a příšerným řevem démonů podsvětí. Onen zvuk sílil každým okamžikem, až přerostl v čirou symfonii bolesti a utrpení, která doháněla mysl k šílenství. Obrazy se již dávno rozplynuly v krvavém oceánu všeobjímajícího zmaru a smrti. Když utrpení dosáhlo vrcholu, náhle vše utichlo.
Gabriel otevřel oči. Celý strom žhnul rudým plamenem a osvětloval celé potemnělé údolí. Pohlédl na své ruce. Plály stejně jasnou krvavou září a zdály se být jakoby přirostlé k hladkému kmeni. Když tu naráz vše pohaslo. Dlaně samy odpadly od kůry s takovou prudkostí, že Gabriel téměř ztratil rovnováhu. Bylo po všem. V hlavě mu stále pulzovala jediná myšlenka.
„Nesmrtelná! Peklo a mor na mě. Nesmrtelná.“
Rozhlédl se po temném údolí. Skály vůkol osvětloval pouze přízračný svit měsíce. Když tu pak uviděl několik kroků od sebe spálenou postavu, která, znetvořena k nepoznání, ležela zkroucena na sežehnuté trávě pahorku. Rozběhl se k ní. Záblesk smrtelného strach naplnil jeho nitro. „Ori.“ Nějak podvědomě věděl, kdo to zaplatil životem za svou troufalost. Ach, Ori. Jeho mladá sličná tvář byla spálena na uhel a jediné co připomínalo, že zde leží skutečně Ori, syn Tavrinův, byl starý rodový prsten, který, celý začernalý, spočíval na ohořelé ruce. Od skal v údolí přibíhala Mirwel s Giltonem v patách.
Byla tma. Měsíc zmizel za oblačným příkrovem a mlha počala plnit údolí. Bylo to necelou hodinu od chvíle, kdy vyrazili. Jeli mlčky. Od okamžiku, kdy pronesl Gabriel několik slov nad mělkým hrobem nepromluvil a ostatní se neodvažovali prolomit ticho. Blížila se druhá strana údolí. Cesta se pozvolna zvedala, až poutníci dorazili ke dvojici vysokých rozeklaných skal. „Ohňový průsmyk.“ Pomyslel si Gabriel. Úzká puklina se ztrácela v temnotě před nimi. Sesedli. Cesta byla tak úzká, že bylo možno jít pouze jednotlivě za sebou. Gabriel šel v čele, následován Mirwel. Malou skupinu uzavíral Gilton, který s podmračenou tváří hleděl vstříc temnotě. Zastavili. Gabriel se otočil ke svým společníkům a promluvil. „Stalo se. Ori, jehož jsem znal od jeho narození, již není mezi námi. Muž z rodu Tavrinova, jehož předky byli dávní mořeplavci ze západních zemí, odešel tam, kam smrtelník nemůže vstoupit. Vzpomeňme jeho památku. Naše cesta vede dál.“ „Ohňovým průsmykem.“ Pomyslela si Mirwel. Nahlas se pak otázala. „Proč se to zda jmenuje Ohňový průsmyk?“ „Proč, za okamžik uvidíš. Šest ohňů smrti a sedmý oheň života a poznání budou křížit naši cestu. Jen ten, kdo v sobě nenese žádné zlo, může projít. Pojďme a doufejme. Není jiné cesty. Sněžná soutěska je zavalena, přes hory nelze jít jinou cestou. Pojďme“ Vyrazili směrem k temnotě. Šli již hodnou chvíli, když tu se zničehonic před nimi rozevřela zem, z níž vyšlehl oheň. Gabriel, který šel jako první stěží strhl koně zpátky. Když tu, dříve než se stačili vrátit, objevila se puklina i za nimi. Plameny začaly vyskakovat i ze skal kolem nich. Vzduch se měnil oblaky sirného dýmu v nedýchatelný jed, koně se plašili a hrozili strhnout všechny do ohnivé pukliny. Když tu se to stalo. Právě pod koněm, kterého vedl Gilton, se rozevřela zem. Muž stihl jen tak tak pustit uzdu aby nebyl stržen do hlubiny. Pak jen bezmocně zíral na pád naříkajícího zvířete. Zbylí dva koně se splašili a vytrhli se Mirwel a Gabrielovi. „Všichni ke stěně. Než nás ušlapou.“ Křičel Gabriel, ale jeho hlas zanikl v hrozivém dunění. Šestý oheň vypukl ze stezky přímo pod jeho nohama. Jen rychlý skok jej zachránil.

Skupinka unavených poutníků se dál trmácela úzkou horskou stezkou. Už nemluvili. Kalné pohledy a malátné pohyby prozrazovaly velké vyčerpání.
Již mnoho dnů se plahočili pěšky nepřátelským prostředím Šeptajících hor. Sníh, který padal bez ustání od okamžiku, kdy unikli z Ohňového průsmyku, jim ztěžoval chůzi. Zastavili, aby pojedli několik zbytků vyhublého králíka, kterého minulého dne chytil Gabriel. Bylo už k večeru, teplota klesla velmi nízko a všichni začali pociťovat náhlý chlad. Ze sněhu na několika místech trčely uschlé pahýly pokroucených klečí, které nyní Gilton vytrhával a snášel je na hromadu. Neměli však už nic suchého, čím by oheň podpálili. „Zmrzneme tady. Všichni. Dobrý nedobrý, mocný či ubožák. Zima se neptá.“ Napadlo Mirwel. „Hej Gabrieli, co uděláme s tou zimou. Předveď něco. Všichni o tobě říkají, jak jsi mocný, že jsi snad i nesmrtelný, tak bys alespoň ten oheň mohl vyčarovat.“ Gabriel na ni vážně pohlédl a unaveně pronesl. „Zkusím to.“ Vybral si několik tenčích větviček a položil je na odhrabané místo u stezky. Pak poodstoupil a zkřížil paže na prsou. V zápětí zamumlal několik slov a vymrštil dlaně směrem k chrastí. To se v okamžiku vzňalo jasným, čadivým plamenem, který rychle stravoval větvičky. Gilton opatrně přiložil a všichni si stoupli kolem ohně. „Hmm, dobré.“ Uznale poklepal Gilton Gabriela po rameni. „Dobré nedobré, hlavě že je teplo. Dejte k ohni par větviček a mechu ať proschne. Tohle nemůžu dělat pokaždé. Tady v horách přebývají různá stvoření. A to, co jsem udělal by je mohlo přilákat.“ Usedli kolem skomírajícího ohníčku a schouleni v provlhlých cestovních pláštích se zahleděli do plamenů. Bylo ticho. Na zasněžené vrcholky Šeptajících hor se snesla noc a jenom vytrvale padající sníh rušil mrtvolný klid chladu a temnoty. Mirwel pozvedla oči od plamenů a zahleděla se na Gabriela. Uvažovala. Už tisíckrát se chtěla zeptat a tisíckrát svoji otázku zase spolkla. Ale teď již cítila, že to nevydrží. Musí se zeptat, teď hned. Když tu ticho prolomil Gilton. „Neznáme se příliš dlouho, Gabrieli. Přesto už jsme spolu něco prožili. Viděl jsem mnoho věcí a mnoho z toho, co mé oči spatřili, nedokážu pochopit. Kdo vlastně jsi?“ Ta otázka jakoby naplnila prostor podivným napětím a snad se toho i Gilton trochu zalekl. Ozvala se však i Mirwel. „Je to tak. Giltone, mluvíš mi z duše. Když s tebou jdeme cestou do pekla, měli bychom vědět, pro koho to děláme. Nepovíš nám něco?“ „Chcete něco slyšet.“ Mírně se usmál Gabriel. „Tak tedy poslouchejte. Snad bude lepší, když vám to řeknu teď. Na druhé straně hor se pak můžete vydat svou cestou, když si budete myslet, že je pro vás lepší.“ Gabriel se na okamžik odmlčel. Prohrábl klacíkem uhlíky a z ohně vyňal hořící větvičku. Dlouho pozoroval, jak tančící plamínky pomalu stravují napůl vyschlé dříví a mlčel. „Nuže?“ Ozval se Gilton. „Trpělivost mladíku. Věci, o kterých budu mluvit, se odehrály před mnoha věky a jsou příčinou i následkem událostí tak velkých, že proti nim jsou dnešní války jen dětskými hříčkami.“ Dlouze pohlédl na zamračenou oblohu, aby jeho pohled opět sklouzl k hřejivým plamenům skromného ohně.

„Kdysi dávno, před věky, které nelze dnes již sečíst, protože tehdy se čas měřil jinými mírami a den měl jiný počet hodin, v dobách, kdy celou zemi obýval národ zvaný Prastáří, tehdy se počal odvíjet tento příběh. Na počátku byli.“ Mírně se pro sebe pousmál, jako by mu ta vzpomínka připomněla něco veselého. “dva docela obyčejní lidé tohoto národa. Muž a žena. A jak se to tak stává, ti dva se měli rádi. Ba co víc, milovali se, milovali se tak všeobjímající láskou, že snad mohla býti nazývána láskou nekonečnou. A z této lásky vzešel plod. Plod překrásné, čisté a harmonické lásky. Narodil se jim chlapec. Všichni, kdo toto dítě viděli, se velmi podivili. Tmavé vlasy, tak netypické pro plavovlasou rasu prastarých, zdobily pěkný obličej s výrazným nosem a ústy, s očima, které ještě nikdo u Prastarých neviděl. Ty oči byly zelené. Zelené jako oči kočky, jako oči hada, přesto však ne zlé, spíše vyzařovaly skrytou sílu a jakousi mystickou auru. To dítě bylo zvláštní. Když povyrostlo, zdálo se na svůj věk příliš přemoudřelé, učilo se mnohem rychleji než ostatní děti, brzy zvládlo všechny znalosti a dovednosti, které ovládal průměrný dospělý člověk a stále se snažilo poznávat něco nového. Jeho hlad povědění byl nenasytný. Když chlapec dospěl, obsáhl již veškeré dostupné znalosti a dovednosti, týkající se hlavně magie a mystiky ale velmi mnoho studoval i nauku o lidských duších, o jejich poznávání, ovlivňování a ovládání, a vůbec o všech silách, účastnících se na vytváření tohoto světa. Velmi jej to však táhlo k magii, k magii Země, magii to hmotného světa, k magii Ohně, magii to vládnutí, i k magii Vzduchu, zvané magií myšlenek. Ze všeho nejvíc jej však strhla magie Vody, magie vášní, emocí a citů. V den dospělosti, byl pasován na velmistra magie, a v celém známém světě nebylo mága, který by se mu mohl rovnat. Vyjma krále Severního království Illhama. Illham byl mocným mágem, který fakticky ovládl i většinu okolních království. Potají se o něm tvrdilo, že se spojil s temnými silami, a že svoji moc a sílu čerpá z utrpení lidských duší, že je mučí tak, až mu odevzdají i poslední zlomek své životní síly a stanou se jeho otroky. Navenek však byl Illham váženým a ctěným panovníkem, na jehož dvoře se shromažďovali věhlasní vědci, umělci a samozřejmě i mágové.
Právě do Severního království se mladý mág dostal. Z počátku se zdálo být vše dobré. Král Illham jej přijal a umožnil mu studium v královských knihovnách a archivech. Postupem času jej král počal opatrně zasvěcovat do tajných nauk, směřujících k temným praktikám a rituálům. Mladík se ve své touze po poznání, zaslepen, vrhl do studia a stal se žákem Temného krále. Spolu pak vynalezli a zdokonalili obřad Zasvěcení. V té době to nebyl obřad veskrze temný a špatný. Duše Zasvěceného se stala velmi mocnou. Bylo jí dáno poznání temného světa zlých mrtvých, i světla spravedlivých, utrpení i radosti stvořitele, jeho lásky i nenávisti, strachu i touhy. Byla jí dána obrovská moc ovládat duše jiných, nahlížet do nich a přetvářet je. Mocná síla tvořit, ale i mocná síla ničení. Temné síly v pozdějších dobách tento obřad pokřivily a přetvořily, tak se z něj stal obřad hrůzy a utrpení, kterým ničí lidské duše. Stalo se. Prvním zasvěceným byl onen mladík. Jeho duše prošla nepředstavitelným utrpením a peklem, viděla krásu ráje, dostalo se jí napít poznání ze studnice věků. Byla zasvěcena. To byl první a nejčistší rituál zasvěcení. Utrpení při něm bylo však tak obrovské, že se jej Illham zalekl. Sám chtěl být také zasvěcen. Chtěl být mocným, nejmocnějším. Začal se svého žáka bát. Pak, jednoho temného podzimního večera, zosnoval mladíkovu vraždu. „Musí zemřít. Dřív, než zahubí mě. Je v něm něco podivného. Něco, jako moc, kterou měl stvořitel, když utvářel tento svět. Má však v sobě i něco z ďábla, ničitele, který vyšel na tento svět, aby jej zkazil a pokřivil. Nemůžu jej nechat žít. Dokud není pozdě. Jestli už není pozdě.“ Takové a podobné myšlenky táhly Illhamovi hlavou. A takové je také mladík slyšel ve spánku. Myšlenky a vize, které jej vyděsili. Pokládal Illhama přes všechnu jeho podivnost za svého učitele. Zalekl se. A uprchl. Utíkal dlouho z Illhamovy říše. Ten, když se to dozvěděl, poslal za ním vojáky. „Mrtvého nebo živého. Přiveďte jej. Je to zrádce. Ukradl moje myšlenky, moje zlato, moje koně a uprchl. Za to musí zaplatit. Jeďte!“
Utíkal daleko. Dostal se až na samý jižní okraj Modré pahorkatiny a dál až na mořské pobřeží. Tam se jej ujal národ elfů. Těch elfů, které dnešní lidé považují spíše za legendu, za pověst upadající v zapomnění než za mocný a moudrosti znalý národ z dávné historie lidstva. Mezi nimi trávil dlouhý čas. Učil se jejich moudrosti, studoval jejich jazyk, jejich umění, písně tak krásné, že ucho smrtelníka neslyšelo krásnější, písně lehké jako let motýla, přesto však s hloubkou poznání přesahující nehlubší oceán, básně, které se vpalují do duše toho jenž je slyší, básně na něž nelze zapomenout. Jméno jeho bylo Gabriel.
Illham byl zasvěcen. Stalo se. Jeho duše však nevydržela a podlehla při obřadu svodům temných sil. Jeho mysl zatemnil mocný démon a on propadl zlu. Jeho říše se stala pevností Temnoty, zemí zla, a v pozdějších dobách jí bylo dáno jméno Dragh. Ohromné poznání Illhamovo i jeho služebníků se poddalo do služeb zla a přikrylo celou zemi neprostupným příkrovem prokletí.
Pak přišla První válka. Krutá a krvavá, nelítostná, bez soucitu a slitování. Illham Prokletý, jak byl nazýván, vytáhl s nespočetným vojskem rytířů Temnoty do války proti království elfů z Modré pahorkatiny. Ta válka měnila tvář světa. Moc elfích mudrců byla v těch časech strašlivá. Mnoho údolí bylo zahlazeno a mnoho jiných vyryto jako jizvy do tváře sténající země. Hory se třásly nekonečnou silou bojů a lidé umírali po tisících jako hmyz. Dlouho bojoval Illham proti elfům. I přes všechno poznání a moc, byli nakonec elfové poraženi. Stalo se tak zradou. Mocný démon vstoupil do jejich tábora a zasel semeno pochybnosti do učence jménem Allatar. Ten dostal příslib. Příslib nesmrtelnosti. Za ten prodal duše svého lidu a otevřel magickou bránu silám Temnoty. Dostalo se mu však stejného. Byl zrazen svými novými pány a byl proklet. Jeho duch dodnes bloudí lesy Modré pahorkatiny a hubí každého, kdo na něj narazí.
Illham Prokletý pokořil elfy. Mnoho jich zahynulo, někteří byli zotročeni a jen několika se podařilo uprchnout. Mezi nimi byl i Gabriel. Prchali směrem k moři. Tam se dlouhý čas skrývali v neprostupných lesích na pobřeží. Stalo se po dlouhých věcích. Ze západu po moři připluli. Byli jako lidé, a přesto s nimi měli málo společného. Nemluvili. Jejich myšlenky plynuly a byly slyšet jako slova. Poznání jejich dalo se snad srovnat pouze s mocí bohů. Dlouhý čas s nimi pobýval Gabriel a studoval jejich nauky. Oni to také byli, kdo se postavil v Druhé válce po boku zbytku elfů proti silám Temnoty. Válka byla dobojována. Illham byl zatlačen do Draghu, kde se opevnil. I přes všechno poznání a moc, nebyli lidé ze západu schopni jej přemoci. Proto byla stvořena na hranicích země magická hráz. Kouzla byla tak mocná, že nikdo pak po staletí nedokázal ani z jedné strany tuto hranici překonat. Jen Gabriel jednou prošel do země Temnoty. Stalo se tak, když odešli lidé ze západu. On však prahl po poznání. Již znal učení lidí, elfů i lidu ze zámoří. Jen poznání temné magie mu bylo prozatím odepřeno. Proto vstoupil do říše Dragh.“

Gabriel se odmlčel a rozhlédl se kolem sebe. Sníh už přestal padat a skomírající ohníček již téměř nevydával žádné teplo. „Půjdu spát. Dobrou noc.“ Pohlédl Gabriel na svoje přátele.
Adriana. Jméno, které se mu potají vkrádalo do temného snu. Snu plného čehosi strašlivého. Moci tak nesmírné, že by pokořila sílu světa, nenávisti tak strašlivé, že by zahubila lásku všeho bytí, a strachu, strachu mrazivého jak děsivé hlubiny v podzemích severních obrů, kde mrazem zajde nejen každé tělo, ale i duše je navždy uvězněna v ledu. To jméno se stále vracelo. Přicházelo jako jemný stín, jako lehounký letní vánek připlouval zprvu nezřetelný obraz, k němu patřící. Z všeobjímajícího mlžného oparu se pomalu počala vynářet silueta. Silueta tak něžná a krásná jako dokonalá socha vytesaná z neposkvrněného alabastru, přesto bytost živoucí. Vyzařovala moudrost a mírnou povahu, přes mladistvý vzhled se jí v tváři zračilo poznání dlouhých let. Ta tvář byla sama o sobě skvostem. Dokonalé a ušlechtilé linie jejího obličeje byly elegantně doplňovány hustými černými vlasy. Z tváře pah hleděly oči. Ty dva velké černé kameny, hledící neobyčejnou silou, přesto však laskavě. Adriana. „Proč přicházíš do mého snu?“ Otázal se v duchu Gabriel. „Proč? Ty nevíš? Pak tedy neprozradím více, než je třeba. Kdosi dávný a moudrý, mě vyslal, abych ti byla nápomocna v tvém poslání. Naše cesty se brzy setkají. Sejdeme se u Kamene smrti. Však někdo tam musí zemřít.“ „Musí?“ Otázal se Gabriel. „Nebylo již snad dost mrtvých na mé cestě. Kdo ještě musí zaplatit?“ „To ti nemohu povědět.“ Odpověděla Adriana. „Pak mi alespoň sděl jméno toho, jenž tě vyslal.“
Adriana se ve snu rozesmála. „Prokletí své si neseš sám. I já mám své prokletí a věz, že tuto pouť jsem si nevybrala, byla mi předurčena. Kým? Znáš jej dobře. Je temným pánem mrtvých. Ten, jenž bere a dává.“ S hořkým úsměvem sklopila zrak. Sen se rozplynul v nesmyslné kakofonii doprovázené podivnými roztříštěnými obrazy. Pak byl naráz pryč.
Gabriel se probudil. Byla zima. Malý ohníček již dávno vyhasl a mrazivý vítr pronikal až do morku kostí. Nedaleko se choulil Gilton a Mirwel. „Jeden z nich musí odejít. Kdo? Nevím.“
Příštího večera se setkali. Krutá rána osudu však byla vykonána. Gilton jel v čele malé skupinky, následován Mirwel a na konci jel zadumán Gabriel. Projížděli zrovna kolem nevysoké skály, pod níž se rozprostíralo malé jezírko. Připozdívalo se a místo vypadalo jako stvořené pro táboření. Gabriel vyrazil do lesa na dříví a Gilton se nabídl, že půjde pro vodu. Pak se to stalo. Mirwel slyšela strašlivý výkřik od jezera. „Výkřik děsu a hrůzy.“ Otřásla se. Za několik okamžiků se z lesa přiřítil Gabriel. „Co se stalo?“ „Nevím, ale, ale mám strach. Gilton je u jezera.“ Gabriel se bez dalších slov rozběhl tím směrem a Mirwel jej následovala. Proběhli hustým podrostem na okraji jezírka. Vypadalo jako dokonalá pohádková nádhera. Však na jednom místě voda bublala a vřela a vzduch byl prostoupen mlhou a čpícím sirným zápachem. Na břehu ležel Gilton. Ležel na zádech, ruce i nohy rozhozeny do stran, oči vytřeštěné hrůzou, v koutku úst mu usychal pramínek krve. „Nepřibližuj se.“ Zachytil v posledním okamžiku Mirwel. „Musíme pryč. Okamžitě. Jinak zemřeme také.“ A skutečně. V témž okamžiku počala voda opět vřít. Mirwel na ni zírala, neschopna jediného pohybu. Gabriel ji chytil za ruce a táhl ji ke pryč. Pryč. Ke koním.
Zde na mě někdo čekal. Z polostínu vystoupila postava. „Jako ze snu.“ Pomyslel si Gabriel. „Tak to bylo psáno v knize osudu. A tak se i stalo.“ Řekla Adriana. Mirwel stále nepřítomně zírala před sebe. „Jeden z vás musel zemřít. Je to daň za druhé. Není možno bez ní projít kolem kamene smrti.“

Šli dál, cesta se vinula a klikatila mezi pahorky na okraji Šeptajících hor. Drželi se stále při jejich úpatí. Směřovali na východ, vstříc peklu. Adriana, Mirwel i Gabriel šli mlčky.
Mirwel žárlila. Žárlila od prvního dne, kdy se Adriana objevila. Síla její vášně byla taková, jak jen žena dokáže, spalující vše co se jí postaví do cesty. Adriana byla zvláštní. Na jedné straně se zdála být jemnou a elegantní čarodějkou, na straně druhé z ní vyzařovala zvláštní síla a moc. Moc podivné, žensky podmanivé krásy, ze které šel až strach. Její chování bylo proměnlivé jako dubnové počasí. Někdy smyslně vášnivá, někdy zase chladně odtažitá, poté vyzařující mateřskou něhou aby se pak proměnila ve smutnou a zamlklou dívenku.
Mirwel byla proti jejím elegantním a uhlazeným mravům jako neotesaná divoška, bez jediné špetky vychování a taktu. A ještě jedna věc tu byla. Adriana to s muži uměla. Dokázala odhadnout, po čem který z nich touží a dokázala mu to nabídnout. Vskutku, Mirwel měla velký důvod považovat ji za nebezpečnou sokyni.

Byl večer. Po dlouhém pochodu se utábořili. Adriana s Mirwel odešly k potoku a Gabriel zůstal v táboře. Začínalo být chladno. „Život, smrt, láska i nenávist. Každý člověk je nese, každý. Moje láska byla odňata. Cítím se prázdný, tak prázdný. Mám moc, o níž se smrtelným nesnilo, mám život, který nikdy nekončí, mám poznání hluboké jako studnice času, ale jsem sám, tak sám. Už si ani nevzpomínám, jaké je to někoho milovat, mít někoho, pro koho chceš žít, pro koho chceš zemřít. Nemám pro koho žít, nemám pro koho zemřít. Cit ve mně je mrtvý a zhaslý, schází jiskra, jiskra života.“ Gabriel pohlédl na svou hruď. Na krátkém řemínku tam slabě probleskovalo Hornovo srdce. Položil na něj ruku. „To je možná jiskra, možná smrt.“ „Ale je čas?“ Pohlédl smutnýma očima k obloze. „Snad? Ano je čas. Čas žít nebo zemřít.“ Pevně je sevřel. Cítil, jak se pomalu, jakoby neochotně probouzí ze spánku. Cítil jeho tep, nejprve v prstech, později v celé ruce, aby se mu nakonec roztepalo celé tělo. Tep přecházel do šíleného rytmu, který se stále zrychloval. Už cítil, že to není tep cizí, ale tep jeho vlastní, jeho vlastního srdce, tančícího šíleným rejem mrtvých duší, ďábelským vzrušením pekla i plamennou radostí nebeskou. Tep přecházel ve stále nesnesitelnější utrpení, které mučilo tělo i duši. Křičel. Bolest byla obrovská. Nikdy nic tak strašlivého necítil, ani obřad Zasvěcení se tomu nevyrovnal. Všechny staré rány, ať už na těle či na duši, se otevřely a přívaly bolesti zaplavovaly jeho mysl. Umíral. Musel zemřít, aby se mohl znovu zrodit. Tak, jako bájný Fenix povstává z popela, tak i on musel jít. Věděl to. Ale bolest byla strašlivá. Zapomenu. I to věděl. Rozhodl se. Jeho bytost se přestala bránit. Odevzdal se v klidu do náruč smrti. Padal hluboko. Dlouho trval jeho let bezčasým prázdnem, kde utrpení nic neznamená a duše je jen oblázkem padajícím do obrovské propasti smrti. Začínalo se prosvětlovat. Cítil bolest. Ne bolest tělesnou. Toto bylo něco jiného. Jako by někdo mučil přímo jeho duši. Trhal ji a bodal do ní, rval ji na kousky, pálil ji i mrazil, zabíjel ji. A v uších jakoby mu znělo: „Vrať se, ještě můžeš, vrať se, dokud je čas.“ Zmučená jeho duše však vším zbytkem svých sil vykřikla: „Ne. Musím.“ Bylo ticho. Za okamžik se ozval známý hlas. Pán Mrtvých. „Opět se setkáváme. Ty si přicházíš pro to, co jsem odňal. Máš však dost síly, abys to přijal?“ „Ano, mám.“ Odpověděl Gabriel. „Možná, ale věz, chtěl jsem tě chránit, toto pro tebe bude znamenat jen další utrpení, nic než utrpení. I přes to to chceš?“ „Ano, lepší utrpení než prázdnota, lepší radost a bolest než nic, nic, nic!“ „Staniž se, budeš mít, co jsi chtěl. Zaplatil jsi svou bolestí a ještě mnohou bolestí zaplatíš. Vrátíš se ze smrti, ale nikdy nebudeš stejný, stejný …“ Hlas ztichl a Gabriel se pomalu probouzel. V ruce mu zářilo Mhornovo srdce a les kolem něj hořel. Byl sám. Ležel nahý, celý pokryt vlastní krví a popelem. Ruce měl spálené a vlasy ohořelé. Celé jeho tělo bylo jakoby probodáno tisícem jehliček, které působily neuvěřitelné utrpení. Počal se dusit. Hledal sílu. Ze vzduchu, ze země, z čehokoliv. Nenacházel nic. Oheň. „Sílu ohně nesmím použít.“ Stromy kolem něj začaly sálat jasným plamenem, „Uhořím.“ Použil ji. Obrovská moc vtrhla do jeho těla a počala bloudit jeho žilami, tepat jeho mozkem, rozehřívat jeho nervy a plnit jeho svaly. Povrch jeho pokožky se rozzářil, rány se zacelily a vlasy dorostly. Zvedl se. Necítil žár, necítil bolest. Mohl dát ruce do plamenů, mohl jimi projít. Šel. Prošel hořícím lesem až ke skalám. Stvořil si oděv. Strohé černé plátěné kalhoty s černou košili a blůzou, zahalen do černého pláště. Pohlédl dolů, do hořícího údolí a pokynul rukou. Oheň pohasl. Byl zrozen z ohně, stal se jeho pánem. Pánem ohně.

Adriana s Mirwel šly k potoku. Adriana měla rozpuštěné vlasy. Ty krásné havraní vlasy, které již tolik mužů uchvátily a okouzlily, ta bohatá hříva, které široko daleko nebylo rovno a na níž byla Adriana náležitě hrdá. Mlčky došly až k vodě. Adriana svlékla šaty a v pohasínajícím světle odhalila své dokonalé tělo. „Je tak krásná.“ Pomyslela si Mirwel. „Tak krásná.“ I přes veškerou nenávist si musela přiznat, že jí závidí. Mirwel byla pěkná, nepochybně pěkná, ale Adriana byla jako pohádková princezna. Krásná a moudrá, s chováním skutečné princezny, přesto však pevná, vyzařující skrytou sílu a moc. „Nikdy se s ní nemohu rovnat. Jsem jako holka z vesnice. Neumím se chovat, nemám vzdělání, mravy, nevyznám se ani v milování, nedokážu svádět muže. Čím bych mohla Gabriela zaujmout. Nezbývá mi, než odejít.“ Adriana nořila své alabastrové tělo do chladivých vod horského potoka. Tiše si při tom prozpěvovala. Slova staré písně ladně plynula po večerním vánku někam k rozkvetlým loukám a mísila se v úchvatné harmonii s večerním koncertem ptáků. „Krásná píseň.“ Pomyslela si Mirwel. Počáteční nenávist se počínala měnit ve střípky sympatie. „Krásně zpíváš, Adriano.“ Oslovila ji snad poprvé bez stopy nenávisti, dalo by se říci, téměř přátelsky. „Víš, jsi tak krásná. Promiň mi. Asi jsem žárlila. Dělala jsem si snad na Gabriela nějaký nárok. Nevím. Cítím v sobě zmatek. Myslela jsem si, že jsi zlá, že ho chceš jen využít, pobavit se a pohrát si, ale už si to přestávám myslet.“ Adriana na ni pohlédla. „Nedělám si nárok na nikoho a na nic. Mám své poslání. Přiznávám, že se mi Gabriel líbí. Má v sobě něco, co jsem ještě u žádného muže nepoznala. Moudrost, smutnou moudrost a jakýsi odstup. Nepotkala jsem muže, který by mým svodům odolal, Až Gabriel.“ Mirwel si vzpomněla na křoví u vesnice a mimoděk se usmála. „Ach ano.“ Ozvala se Adriana. „To křoví. Jenže já nechci jen tělo, já musím mít i duši.“ Jaké křoví?“ Ozvala se Mirwel. „Však víš, i čtení některých výrazných myšlenek patří k mému poznání.“ „Aha.“ Ozvala se Mirwel. „Co kdybychom uzavřely mír.“ Řekla nečekaně Adriana. „To by šlo. Konec konců, i já jsem si zvolila poslání.“ „Tak domluveno a pojď se také vykoupat.“ Mirwel ze sebe shodila šaty a za okamžik již na sebe obě cákaly ve vodě jako nejlepší kamarádky.
Nečekaně se lesem rozlehl děsivý křik. Pak vyšlehly plameny. „To je z tábora.“ Bleskově na sebe naházely šaty a rozběhly se směrem k táboru. Peklo, které uviděly, je ohromilo. Všude kolem plameny, Gabrielovo tělo hořelo a ve vzduchu bylo cítit pálící se krev. Žár se počal zvětšovat. Plameny vystřelovaly do všech stran. Tělo v nich úplně zmizelo. „Je mrtvý, nelze mu pomoci.“ Táhla Adriana Mirwel pryč od ohně. Mirwel se rozbrečela. „Proč musel zemřít?“ „Nevím, snad se vrátí.“ „Jak se může vrátit.“ „Jeho moc je větší, než může kdokoliv ze smrtelníků chápat. Musíme čekat.“ Snažila se Adriana Mirwel uklidnit, ale nepřesvědčila příliš ani sama sebe. Utíkaly ke skalám. Tam vyhledaly úkryt ve skalní rozsedlině. Seděly již dlouhou dobu. Mirwel tiše vzlykala.
Oheň, který osvětloval celé údolí, náhle pohasl.
Obě vyskočily, vyběhly ven z rozsedliny. Nedaleko stála postava. Celá v černém, nehybně jako socha vytesaná do kamene. Mirwel zoufale zavolala: „Gabrieli.“ Postava se otočila a pokynula jim rukou. Rozběhly se k němu. Stál tam a měkkým pohledem se díval do dáli. „Gabrieli, co se stalo?“ Odejmula ho Mirwel. „Viděly jsme tě hořet, umírat, strašně jsi křičel.“ Pohlédl na ni. „Smrt, zrození, dostal jsem, co mi bylo odňato, zaplatil jsem bolestí a bolestí ještě zaplatím, celý život budu platit.“ Dostal od ní pusu. „Celý hoříš.“ „To vychladne. Oheň mě zrodil a oheň je nyní ve mně.“ Objal ji a políbil na čelo. „Přenocujeme.“ „Co naše věci?“ Zeptala se Mirwel. „Shořely. Nic nezůstalo. Ráno budeme mít nové, ale teď si musím odpočinout.“ Odvětil Gabriel.

Ráno. Krásného slunečného dne. Šimrající paprsky je probudily do příjemného teplého počasí. Adriana se rozhlédla po okolí. V tom okamžiku něco uviděla. Opodál stáli tři krásní černí koně. Zlatem a kameny vykládané postroje zářily v hřejivých paprscích. Sedlové vaky byly naplněny věcmi a koně již nervózně podupávali. Adriana se otočila. Vedle stál Gabriel a prohlížel si ji. Před jejím pohledem však uhnul a zadíval se směrem ke koním. „Gabrieli, co je to za koně a kde se tu vzali?“ Zeptala se udiveně Adriana. Gabriel na ni pohlédl a odvětil. „Celkem se povedli, příště to snad bude ještě lepší. Ale stojí to mnoho síly a mě pořád schází poslední krok. Krok ke schopnosti použití veškeré energie tohoto světa. Musíme spěchat. Vyrazíme.“ Beze slov pokynul Mirwel, která se již také probudila a nasedl na koně. Adriana a Mirwel se také mlčky vyhouply do sedel.
Chvíli jeli vedle sebe, když se Adriana otázala. „Ty koně jsi stvořil ty? Nebo kde se tady vzali?“ „Povstal jsem z ohně a ohni vládnu, oheň j z živlů stvoření, proto i já mohu tvořit.“
Zastavili až v pozdním odpoledni. Povíval mírný větřík a slunce příjemně hřálo. „Dnes již dál nepojedeme.“ Prohlásil Gabriel. „Utáboříme se zde, pod touto skálou. Pojďte se mnou. Tato skála je posledním krokem.“ Gabriel se odmlčel a popošel směrem ke skále. Obě ženy jej následovaly. Gabriel vyňal ze záhybů svého černého pláště květ. Květ Morhally. To jediné se mu podařilo zachránit ze spárů ohně. Krásný a strašlivý. Došel až ke skále v místě, které bylo porostlé starým břečťanem. „Toto je skála Moci temnot, poslední krok k ovládnutí energie tohoto světa. A poslední zkouška, než budu úplně připraven.“ Pokynul květem ke skále. Opsal jím kruh a pohladil jím starý břečťan. Skála se rozestoupila a objevila se dlouhá klenutá chodby. Ta chodba. Zářila jako černý démant. Jakoby stěny byly posety nespočtem černých krystalů, které temně žhnuly v zapadajícím slunci. „Zůstaňte, nevrátím se do svítání, odejděte pryč. Na sever odtud je údolí v pahorcích. Žije tam národ Thutů, ti vám poskytnou útočiště.“ „Počkej Gabrieli, a co bude s tebou?“ Vyhrkla Mirwel. Smutně se na ni obrátil. „Musím se sem vrátit, jinak svět utone v temnotě. Teď musím jít.“ Pokynul jim a vstoupil.

Šel dlouho, když tu naráz se něco stalo. Chlad, mrazivý chlad jej obklopil ze všech stran a počal pronikat všemi údy směrem k srdci. Bojoval. Snažil se roznítit svůj oheň. Kdykoliv se již zdálo, že se mu to podaří, chlad ještě zesílil. Mrazil každou část jeho těla a počal se zakusovat do jeho duše. A v uších mu znělo. „Tak chutná temnota, tak chutná smrt.“ Snažil se znovu a znovu. Pak se z posledních sil zaměřil na květ. Květ Morhally. Pomalu se snažil s ním spojit. Těžce probouzel poslední střípky energie a ztěžka ji směřoval do dokonalé růžice květu. Pomalu, přes všechny nástrahy chladu, se květ probouzel. Tajemná moc záhadného květu jej počala plnit něčím, co dosud nepoznal. Květ, který vyrostl ve světě mrtvých, který vyrostl z hlíny, který byl živen vodou a vzduchem a posvěcen slunečními paprsky, mu dával sílu, z které byl stvořen. Tak se postupně jeho duší přelévaly vlny zemské, vodní i vzdušné energie a sluneční svěcení je spájelo s protikladnou energií ohně. Postupně se učil vládnout energií všech živlů. Jeho mysl se svíjela a bouřila ve strašlivých bolestech. Síla všech živlů jakoby se snažila rozmetat a pohltit jeho ducha. Ze všech sil se snažil jej udržet pohromadě. A myslí mu táhla jediná myšlenka. „Moc, moc velká síla. Nezvládnu to. Podlehnu.“ Začal se proti tomu ze všech sil bouřit. „Nesmím. Já jsem ten, kdo byl povolán a já nesu břímě zodpovědnosti.“ Bojoval. Postupně se pokoušel hledat soulad tam, kde předtím byla nejednota, mír tam, kde byl předtím boj, lásku, kde byla předtím nenávist. Dlouho hledal soulad a snažil se utišit bouři v jeho mysli. Ztěžka se mu to dařilo. Když tu naráz, jakoby obrovský výbuch, který rozmetal všechny jeho snahy. Přestal se bránit. Neměl už síly. Stalo se však. Klid a mír se rozhostil jeho myslí, dosáhl smíření a porozumění. Stal se pánem, pánem všech mocí.
Když vyšel z chodby, bylo již světlo. Před ústím, na místě, kde předtím stála Mirwel a Adriana, ležely dva šátky. Červená a sametově modrý. „Odešly.“ Pomyslel si. „Mám je jít hledat? Nebude jim u Thutů lépe? Se mnou jim hrozí smrt na každém kroku.“ Jeho kůň tam stál osedlán a netrpělivě pohrabával kopyty. Vyhoupl se do sedla a pobodl jej, „Pojedu za nimi. Musím je ochránit. Mám na to dost síly. Možná i ony mají své poslání.“ Vyrazil směrem na sever.

Byla tma. Několik okamžiků se nic nedělo. Adriana s Mirwel nejistě postávaly před ústím chodby. Pak se, z ničeho nic, ochladilo. Z chodby se začal vrazit mrazivý chlad. Začalo sněžit. Avšak kolem místa, kde stály, se utvořil jakoby magický kruh. Uvnitř něho bylo přece jen tepleji. I tak se obě ženy roztřásly zimou. Tak strašlivý panoval vůkol chlad. Květiny mrzly a rozpadaly se v prach, skála pukala a drolila se, stromy se trhaly a větve se lámaly pod nárazy bodavého větru a sněhu. Ústí chodby počalo zarůstat ledovými krystaly, mezi nimiž svištěl mrazivý vítr. I přes magický kruh ten vítr krutě bodal. Bodal nejen do těla, ale jeho ledové zuby se zahryzávaly i do duše člověka. Adriana a Mirwel se otřásly přívaly mrazivého vichru. „Panebože.“ Snažila se Mirwel překřičet peklo kolem sebe. „Umrzneme tady. A Gabriel taky. To je peklo. Peklo mrazu. Zmrzne mi duše.“ Adriana se pokusila vykročit z kruhu. Noha, kterou jej překročila, promrzla téměř na kost. Když ji vrátila zpátky, rozkřičela se bolestí a svalila se na zem. Kruh počal mírně probleskovat a noha pomalu přicházela k sobě. Křičela bolestí, jak se krev rozlévala do každičké cévky, jak každý nerv přicházel k sobě. „Při lásce a smrti, to je děs. Málem mi umrzla noha. Musíme počkat.“ Strašlivá, téměř nesnesitelná, byla ta noc. Děs a hrůza obcházely kolem. Konečně přišlo ráno. Když vysvitly prví sluneční paprsky, zima polevila. Sníh roztál, ledové krystaly se rozpouštěly, i vzduch se oteplil. Mirwel s Adrianou vykročily z magického kruhu. Stále bylo velmi chladno, ale již to bylo snesitelnější. Hřejivé paprsky slunce pomalu krotily ledovou nadvládu mrazivého počasí. Vykročily z kruhu. Mráz byl stále cítit ve vzduchu. Snažily se dostat k chodbě, chlad je však ochromil a srazil zpátky. „Je dávno po svítání, co uděláme?“ otázala se Adriana. „Počkáme“ řekla pevně Mirwel. „On by také na nás počkal.“ Čekaly, minuty se měnily v hodiny, čas plynul. Když tu se stalo něco podivného.
Z otvoru ve skále se počala valit mlha. Podivná mlha. Světélkovala v paprscích vycházejícího slunce podivnou září. Jako když Modrý kámen padá do chladivých vod Půlnočního jezírka, jako stříbřitá pera podhorských ptáků, když krouží v poledním slunci, jako drahokamy z koruny královny Acheb. Však její dech byl dusivý, duši mámící a tělo ochromující. Zůstaly stát jako zkamenělé. Podivný chlad ochromoval všechny údy. „Utéct, musíme utéct! Jinak zemřeme. Dech země, mámivý a smrtící, teď hned, dokud máme ještě trochu síly.“ Začaly se dusit. Adriana si nevědomky strhla z hrdla šátek. Koutkem oka zahlédla Mirwel. Ta se svíjela a trhala svůj šat. Její šátek ležel opodál. Adriana se zaměřila na sílu. Protékala jí mezi prsty jako písek z hodin života, tak rychle, tak krutě, jak života ubývá v poslední hodině kdy chce člověk nejvíce žít. „Já, kvůli sobě, pro Mirwel, pro svět, pro Gabriela, ano, i pro něho.“ Vyburcovala celé své astrální tělo. „Utéct“, chlad trošku ustoupil. Mohla se hýbat. U nohou jí ležela bezvládná Mirwel. Ztěžka ji zvedla a pomalu se vzdalovala od ústí chodby. Mirwel táhla za sebou. „Ke koním, pryč.“ Jediná myšlenka jí zůstala v hlavě. Se zbytkem sil přehodila Mirwel přes koňský hřbet a sama se vyškrábala do sedla. Kůň se sám vydal na cestu a Mirwelin šel za nimi. Omdlela.

Hledal stopy. Dva koně, jeden s těžkým břemenem, jeden běžel volně. Stopy byly již dosti staré. Schylovalo se k večeru. „Přes noc je nemůžu stopovat. Alespoň bez magie ne. Ale takováto magie, magie země je dosti viditelná. Stopy mohou být vidět, ale bude je vidět i každý, kdo touto magií vládne. To nemohu riskovat. Snad bych se mohl pokusit spojit s Adrianou v myšlenkách, ale i to je nebezpečné. Asi počkám, anebo bych mohl jet dál na sever a doufat, že je někde potkám. Pokud ne, tak použiji magii stůj co stůj.“ Pobídl koně a vyrazil. Bylo kolem půlnoci, když v dálce spatřil slabě probleskující světlo ohně. Zbystřil. „Mohou to být ony? Jel jsem nejpřímější cestou a dost rychle. Možná.“ Použil ochranné kouzlo. „Pro jistotu. Kouzlo je dostatečně pružné a dá se v případě potřeby posílit.“ Jel dál. Když byl dost blízko, sesedl a nad sebou i svým koněm rozprostřel šedivá křídla kouzla ticha. U ohně seděla jediná postava. Pokusil se jemně zachytit její myšlenky. Nic. Nic neslyšel. Podivil se tomu. Zesílil tlak kouzla. Stále nic. Cosi se v něm vzbouřilo. Vzal sílu živlů a použil ji. Neznámý se pokusil bránit, ale obrovský tlak jej srazil k zemi a otevřel jeho mysl. „Sára, panebože.“ Gabriel okamžitě uvolnil sevření a rozběhl se k ní. Pomalu se vzpamatovávala.

„Peklo života, rozhřešení smrti. Krása, chladná krása umírání, mrazivý polibek smrti přicházející nečekán, nebo snad čekán a třeba i chtěn pro ty, jenž nemohou dále žít, pro něž již bytí postrádá smysl. Nikdo nebude žít věčně. Těžký je kříž života a smrt může být vysvobozením.
Smrt, jenž nás spojí opět s věčnou podstatou tohoto světa, z níž jsme povstali a v níž je věčného bytí. Mrazivá dokonalost studeného kamene hrobu, do níž se ponáříš, abys poznal nepoznané, abys postoupil do věčnosti smrti. Peklo tam čeká, i očistec a snad i ráj. Pro mě peklo. Taková byla moje volba. Peklo v životě i ve smrti. Nekonečná bolest mučící duší již zbavenou chabé pomíjející schránky tělesné. Jen bolest, utrpení tak mocné a zničující, nejtěžší zkouška. Jen ti, kdož mají dost síly vytrvají v nikdy nekončícím zápase, jenž je jedním z mnoha střípků v dokonalé harmonii světa. Zrození, umírání, bytí i nebytí.
Život lidský je jako let motýla. Ještě před okamžikem tu byl, rozpínal svoje překrásně zbarvená křídla a pak, pak jakoby mávnutím kouzelné hůlky je pryč. Zmizel. Však jen zdánlivě. Třeba letěl dál. Opustil sladký květ života a odletě prozkoumat mlžné dálavy umírání, tu bezčasou louku, kde nezní smích, kde nebzučí včely a nehřeje slunce, kde láska ani nenávist nemají žádný smysl, odkud není návratu.

„Sáro, neublížil jsem ti?“ Otázal se, se starostí v hlase Gabriel. „Co to bylo?, takovou sílu, tak mocnou, jsem ještě nepoznala.“ „A doufám, že ani nepoznáš. Síla všech živlů je mocná, nikdo jí neodolá. Je to moc všeho světa, moc vody, vzduchu, země i plamenná moc ohně.“ Usedli ke skomírajícímu ohníčku.
„Kde se tu bereš Gabrieli? Myslela jsem, že jsi mrtvý.“ „To jsem se chtěl zeptat i já.“ Mírně se pousmál. Po kratší odmlce začal. „Kráčím po cestě, cestě do pekla, nebo do nebe. Prošel jsem zasvěcením a ovládl jsem sílu živlů. Nyní jsem připraven, připraven splnit své poslání.“ „Kde jsou Mirwel a Adriana?“ Otázala se Sára. Překvapeně na ni pohlédl. „Tvoje myšlenky byly tak silné, že je nebylo možno přeslechnout.“ Dodala jakoby omluvně. „Asi budu muset dávat větší pozor.“ Pomyslel si a pak dodal: „To právě nevím, nechtěl jsem použít magii k jejich nalezení, je to moc nebezpečné a teď jedu po jejich stopě.“ „Nemusíš se o ně obávat, jsou v bezpečí a až přijde čas, jejich poslání se samo vyjeví. Nám je však třeba spěchat do Údolí květů.“ „Z toho jsem měl strach, ale asi je to ta správná cesta, pojedeš také?“ „Ano, i já musím. Máš ten květ?“ Otázala se znenadání. Květ Morhally který jí kdysi dal a který mu ona propůjčila na cestu do nebezpečí. „Ano mám, chceš jej nazpět?“ „Asi ano, budu jej potřebovat.“ Vyňal jej tedy ze záhybů pláště a opět, snad po tisící se podivil nad jeho krásnou dokonalostí. Jako nejjemnější šperk, jako dokonalá práce mistra klenotníka zaplacená desítkami hodin času a mořem potu. „Zde je, snad ti poslouží jako i mě posloužil.“