Za devatero vinohrady, devatero vinnými sklípky a devatero pálenicemi žil byl princ Napijsa.

Sličný mládenec to byl, o tom žádná, líčka měl červená, i ušlechtilý královský nosánek už se začínal vybarvovat. Ne ža by jej děvčata nechtěla, ba naopak, ale princ Napijsa žil jen pro své království, tedy spíše královské vinohrady. A byl to mladík pracovitý, nenechal žádného fazochu nepovšimnutého, s plevelem všelikým zápasil jak s devítihlavou saní, střapec za střapcem v potu tváře do košů ukládal i lisem svými mocnými pažemi otáčel, aby pak plody práce této přetěžké s dvořanstvem svým hrdlem prolévali.

Starý král byl potěšen synovou pracovitostí i oblibou, jaké se, zejména v popůlnočních, již notně ovíněných hodinách, u dvořanstva i šlechty těšil, však mladíkův nezájem o damstvo dvorní i neurozené, princezny z daleka i přespolní mu stín starosti do tváře vkládal. „Co to jen s tím Napijsou je? Hodný to on je, žádné koštovačky ani sousedské výpomoci neodmítne, ale jiní chlapci v jeho věku za děvčaty běhají a on stále nic, aby tak nedejbože, no raději ani nepomyslet“ zasmušil se král ještě více.

A jak to bude dál? Kdo ví, snad mě pohárek vína napoví a já vezmu opět brk husí a pohádku dopovím :).