Jednou, a bylo to za letního rána, jsem se zastavil a v úžasu zůstal stát.

Ne snad, že by se děly věci výjimečnější než výjimečné, to ne, ale bylo krásně.

Rozhlédl jsme se vůkol sebe, vánék mě hladil po tvářích a já snad i vnímal dotek stvořitelův.

Stává se mi to, občas, připadám si pak jako v tom nejsvatějším chrámu, krásnějším než všechny svatostánky jež jsem na své pouti životem navštívil.

Modrá obloha nade mnou vykládaná bílými mráčky a korunovaná drahokamem slunce a já pod ní coby nejmenší z malých a přesto šťastný a spokojený.

Je mi dobře, stojím, úplně zastavený a užívám si toho prchavého okamžiku.

Okamžiku, v němž se cítím být součástí, součástí všeho, jedním nepatrným kamínkem, který je zasazen v duhové mozaice.

Krásné je být na světě.