Dříve, když budil jsem se
svět prohlížel si v dáli
kolmé stěny skal
kde rackové se hřáli
potoky v údolí
spěchajíce co tůň dovolí
ostrý zub času
do kamene vryl
vytesal
mechem pokryl zemi
na níž jsem se v tichu
těšil i smál

Tak čas ubíhal i stál
tušils jej, však nevnímal
ten ostrý zub dračí
teď hledíc v dál
na známou zemi
zubaté hroty těch skal
ve staré křeslo přišpendlen
jak motýl, můra či brouk
jenž nemůže ven
že chtěl bys zas na palouk
a těšit se i smát
hlava ti třeští
tím tichem

Jsi král
jenž na zem spad
věděls že hrou
již hrát jsi chtěl napořád
dojdeš snad do pekel
či na starý hrad

Tam pod uschlým stromem
poklekneš
pokloníš se rád
pohladíš zub ten dračí
jenž u zrodu stál
teď pod zem tě tlačí

Tak směj se
jak tenkrát jsi se smál
komu jsi štěstí dal
komu je vzal
kdo vzpomene si
a kdo půjde dál