Jednou si tak sluníčko zvesela svítilo a šťouchalo svými zlatými prstíky do trávy pod sebou. Tráva byla po ránu nějaká nevrlá, setřepala ze sebe krůpěje rosy a zahudrovala směrem ke sluníčku:

„Co to děláš, chceš mě snad spálit?“

„Promiň, nechci tě spálit, jen jsem chtělo, abys byla krásně zelená“ zarazilo se sluníčko.

„Když mě to pálí a asi uschnu“ odsekla tráva.

„Mě je také horko“ ozvala se ovečka „a ještě musím jíst suchou trávu.“

„Ale ona není suchá“ píplo nesměle sluníčko.

„Není není, ale brzy bude“ ozvaly se tráva i ovečka jednohlasně.

Sluníčko posmutnělo, schovalo se za obláček a přemýšlelo, co udělalo špatně.

„Chtělo jsem jim pomoct“, zavzlykalo „a všichni se na mě teď jen zlobí“.

Sluníčku to přišlo moc líto a dočista se rozplakalo. Nejprve na zem kanul jen májový deštík a tráva s ovečkou si jej pochvalovaly. Déšť však sílil a neustával, obloha byla samý mrak, v trávě se udělaly kaluže a ovečka se třásla chladem.

„To už stačí“ volaly ke sluníčku, jenže to se zajíkalo pláčem a neslyšelo.

Vše už bylo mokré, ani pod stromy ovečka nenacházela útěchu, když tu se sluníčko vyplakalo. Poodhrnulo mráček a nakouklo dolů.

„Jejda, co jsem to vyvedlo“ leklo se když uvidělo tu spoušť.

A zezdola se pořád ozývalo „můžeš nás prosím zahřát, prosím, my už budeme hodné, jen se už před námi neschovávej“.

„Prosím, i mému děťátku je zima, má jen malinkatý kožíšek a celé se třese“ volala ovečka.

„To jsem nechtělo“, zastydělo se sluníčko a poodhrnulo mráček o trochu více a lehounce se usmálo dolů.

„Děkujeme, děkujeme“ volaly tráva s ovečkou, „prosím zahřej nás“.

A tak sluníčko rozpustilo své zlatavé vlásky, vykouzlilo duhu přes polovinu oblohy a rozprostřelo svůj sluneční plášť po celé krajině.

Zlatými prstíky pohladilo trávu, „brr, ty jsi ale mokrá a studená, jako žába“ a z tůňky se ozvalo „jako žába, kvák, jako žába, máš snad něco proti žábám?“

„Promiň, nechtělo jsem tě urazit, co dnes udělám je špatně“ povzdechlo si.

„Špatně, kvák, špatně“ ozvalo se opět z tůňky.

„Tak už nás zahřej prosím, vždyť i ta hloupá žába se ráda vyhřívá ve tvých paprscích“ ozvala se ovečka.

A tak sluníčko hřálo, louže z trávy zmizely jako mávnutím kouzelného proutku, ovečku i s jehňátkem pošimralo za oušky a byl zas den jako malovaný.

Jak si tak spokojeně svítilo, zezdola se opět ozvalo „au, to pálí“.

„Ach“, povzdechlo si sluníčko a šlo raději spát.