Jak staré koště březové
v koutě opřen stojím
polámán, ruce znavené
v očích stesk
duše zmámené

Smyčky přání proplétám
váži v uzly vzpomínek
pak vkládám malý kamínek
zapomnění

Neželím, nespílám
klid a mír
v duši mám
však touhu též
tu nepokojnou
královnu nocí i dní
bloudivou

Pozvednu oči
úsměv ne pláč
vždyť život dále se točí
i břízy větvoví
to věkem zkrásnělé
zašumí píseň
již nikdo nepoví
ta utiší a zahřeje
když smutníš na duši