Dávno, ve snách pod polštáře ukrytých
ja tulákem jsem byl
bohatým z chudých i chudým z bohatých
moudrý snad, i hloupý tak akorát
s touhou smutným lidem pomáhat

Tam na kraji cesty, či křižovatek na rozcestí
stála, možná se i usmívala, vlasy stříbrem zbarvil čas
chvějící se věkem hlas, však plamen v očích
jeho jas, já stál tam přikován a vyslechl ta její slova

Kráčíš tam, kam smutek nepozván, svou černou pentli váže
však i ty budeš tou stužkou svazován, půjdeš dál, natáhneš paže?
já dar tu mám, jenž hladí i bolí, čarovný měšec ten přání ti splní
jsa požádán, však srdcem svým splatíš co chtěl by sis přát
tak ber, nebo nech být, mé srdce je prázdné, už chtěla bych jít

Prosebný pohled, dlaň vystřená, měšec ten černý jenž svírám teď já
už bolí i hřeje a stříbrná paní či přízrak ze zdání
se na mě usmívá, děkuji zašeptá tiše, slza jak kapka z posldní číše

Já dál světem kráčím a lehce se mračím, to dítko pláčem smáčené
kdo řekl by ne, tak pojď, co trápí tě, já měšec mám
on splní mi přání ta čarovná. Já byla jsem špatná
teď vím to, však pozdě je, přání smrti, přání zlé naděje
můj otec i matka na kopci leží, tam květy, krve krůpěje
tak pravila ona, děvčátko malé, krásné jak slunce

Černou pentli už vidím a měšec otvírám
on do srdce bodá a smutek zavírá, v sobě, ve mě
děvčátko směj se, to smutek, ten tvůj, já budu nosit nic nepamatuj
utíkej dál, kde louka a svět a slunce tam září, milo pohledět

Odcházím v dál a vidím ty oči v nichž plamen se hřál snad touha či
prosba nevyřčená a vím, že ty oči budu mít i já

U řeky proud prudký co na něm jak vor smrti vratký
proutěný košík a koťátka černá na břehu máma smutná a věrná
jejich smrt zří, já otvírám měšec a stužku si váži
a cítím ty trny však štěstí mě blaží, ty malé jež špatnost nepoznali
odnáším, kde by se o ně s láskou postarali, svým srdcem zaplatím

Teď stojím na konci cesty, či křižovatek na rozcestí
v očích plamen a smutek kol ramen
a vyhlížím toho kdo chtěl lidem pomáhat a dosyta se smát
moudrého tak akorát a hloupého snad
bych měšec mohl dát.