** Hodina zapomnění
Mlhou jež vede od nikud nikam
procházím se tam, kde odlétají
vlaštovky s puntíky vzpomínek na křídlech
Hodina zapomnění se otáčí
nalitá do karafy broušené
pískem z babiččiných kukaček
a přepočítává po zpátku čas snů
Měl bych už vstát, však málo je těch dnů
kdy čas snů, byv přepočítáván v ošatku vkládám
a odnáším si na snídani pod rozkvetlou oblohou
usmívajících se a důvěrně známých, divokých tulipánů
Co já si jen ke snídani dám, koktejl z ranních červánků
snad kapku štěstí v nebi beránků, už to mám
pod pampelišku se schovám a v pavučinu omámení se zachumlám
pak přijde veverka, s oříškem pro štěstí
a snad poví mi příběh svých nočních neřestí
já budu vděčný, oči zavřené, odpovím ano, nevím anebo ne
Pak chmýří se chopím a vznesu přes palouk
povídal jeden velký lesklý brouk
že ví, co je štěstí a když se poštěstí
že poletí a poví jak strom lístkům svým zpívá
jak čmelák u soudku s medovinou zívá
Tak letím dál, kol železničních návěstí
nad zhaslou lucernou rozsvícených lidských srdcí
pod okapem rozbouřených myšlenek a utopených přání
až sám se divím, co vše dá se stihnout při snídani za svítání
** Osamění
Štěstí
neštěstí
dvě strany mince
v unavené dlani
jíž platíš
za poslední z daní
Čtyřlístky zašlapané
bosýma nohama
dětí
které trhajíce
kvítí luční
strachu
neznají
Teď pláčeš bolestí
či snad ve štěstí
zbitý v postele pelesti
vzpomínáš
na žití v pošetilosti
snad spoustu hloupostí
přec ku spokojenosti
snad tvé
Zrak zkalený pozvedáš
a ten jenž
lásku svou ti vyznával
není tu
již nikdy
s ním se neshledáš
zůstals sám
tak jak sis přál
Peníz
v dlani pálící
z rubu hada má
a srdce na líci
srdce puklé
had jedové zuby
do tvé duše ztuhlé
zakusující
Tak vzpomínej
to přál sis snad
být sám, smutný
a napořád
Jen natáhni ruku
a rozevři dlaň
a dej mi tu minci
ja čtyřlístek dám
a řeknu ti
že tu, i tam
stále
tě
ráda
mám
** Smutný vodník
Sedím na vrbě stoleté
fajfku dýmám
když tu kolem dívka
krásná byla
jako máky v obilí rozseté
co vám budu vyprávět
Pentličky líčím
hrníčky otevírám
dušičko moje
co já pro tě přichystám
Pojď za pentličkou
zlatem zdobenou
či snad růžičkou
krví barvenou
Děvče rozverné
žádná mi neřekne ne
tak jen pojď
Už pentle se ovíjí
a růže trn zabolí
jsi má, však
proč tu s nevolí
zrak odvracím
Ach proč
proč byl jsem potrestán
vodníkem být
ten osud byl mi dán
já nechci tak
více žít
Tak teď tě proklínám
živote zlý
jdi děvče, utíkej
k vrbě mé více se nevracej
zde vodník dlí
sám
a přesmutný