Ránem světla závoj se otvíral
v modrou bez kazu já hleděl dál
košatý strom ptákům záviděl i přál
však v hloubi duše mé nepokoj se vetřel
nezmíral

Jak skála veprostřed luhů
šedý dům tam stál
volal, křičel, pojď, vejdi, nestůj opodál
a já šel, kam osud mě ved
toulavé nohy vál
vstoupil, spálil most
zaplašil neklid
bylo jej po hříchu dost
hlavu svou zved
v blankyt opět se zadíval