Panenka z porcelánu
v tvářích dvě růže
jež rozvíjí se k ránu
závoje stínů noci
oči jak zelené hrášky
nechané bez pomoci
na poličce poseté
drobečky snů
Dívám se na ni
snad úsměv má v tváři
či hořký vzdech
snad prosbu
ty hloupý lháři
Slibovals věčnost
a teď je z ní půl
nebo snad méně
než nic
Když vzal jsi svůj štětec
ten z pramínknů řas
špinavou paletu
již míchá sám čas
a kreslil ty oči
co chtěly ti říct
Že nevíš už co?
Tak zeptej se mlhy
co vzala tvůj smích
na nebi ptáků
bodláků na polích
Pak projdi trním
pod košatý strom
s hlavou na jehličí
měsíc jak lampion
snad uvidíš oči
jež kreslil sám čas
rty barvy krve
jak smějí se zas
a mámivě šeptají
Miluj mě dál
A líbej jak prve
já se jen smál
sňal jsem ten závoj
zašeptal
ozvěnou slyšel
v tichu těch skal
v život proměním
Panenku z porcelánu