Malíř a víla

Jak kapky rosy
s duhou krásností
mé dny přecházejí
v děravá plátna
nevšedních všedností

Štětec ten sedřený
z per pavích
a koňských žíní
v rukou teď pozvedám
k obrazu
co mlčky mě viní
byv v koutě zanechán

V něm bázlivá víla
co křehká tam spí
jí nedal jsem křídla
však zlatou klec
mě ona teď v červáncích
v bublinkách z mýdla
smutná a tichá prosí

Vezmi svůj nástroj
malíři ztrápený
vymaž tu mříž
a vrať mi můj let
vždyť v srdci svém víš
já hladím tě křídly
a halím tvou tvář
a barvy tvé zářím
prosím
ty nejsi
lhář

Vem srdce své
a maluj zas ním
pojď, půjdeme spolu
tou cestou v polích
tam za trním
co bodá i hladí
a trhá můj šat
však když jsem tu s tebou
já nechci se bát

Tvůj štětec je meč
a paleta štít
a oči tvé jasné
zří měsíční svit
tak vstaň a maluj
svůj obraz poslední

Pak podám ti dlaň
a vzlétneme tam
kde duha se kreslí
a svět jak malován
v plátno bělostné
já řeknu své ano
ty řekneš své ne
pak políbím tě
a srdce své mrštím
do jámy bezedné

Napsat komentář